Vydejme se na chvíli na cestu, která nás povede zememi vzdálenými v prostoru i case. Soucasne se ale nesmíme polekat ani tehdy, kdyz nás príbeh vezme s sebou jeste dál a zavede nás úplne mimo tzv. reálný svet. Pokusme se na chvíli prestat vnímat hranici "skutecnosti", onen velmi jemný a nejasný predel mezi mýtem a reálnou historií.

Sám vás budoucí pruvodce je velmi zmatený a smer putování mozná zvolí úplne spatne. Rekl bych ale, ze nejlepsí zpusob nasí cesty bude tento: prestanme na chvíli pokládat otázku o tom, co je pravdivé, za rozhodující. Klidne si to pro tuto chvíli muzeme dovolit a pomineme filozofický rozmer celého problému.

Zkrátka, rozhlédneme se kolem sebe zrakem, který touzí spatrit FAERII, zakusit to, o cem J. R. R. Tolkien a jeho kovár hovorili jako o "ocarování". Vubec to ale neznamená, ze bychom pri tom meli s opovrzením se odvrátit od skutecných dejin ve prospech jakési vidiny.

Vzdyt oboje, historie i mýtus, je, konec koncu, téze podstaty. Thór i budovatelé pravekých vztycených menhiru patrí tak nejak k sobe a nemá smysl je násilne rozdelovat na dejiny a pohádku. Ona totiz i pouhá pohádka muze být mnohdy zajímavejsí nez "ten sedivý svet okolo nás" (to je samozrejme hloupá fráze) a mýtus je pritom jeste mnohem vznesenejsí. Fakticky, ideální vlastností pro vnímání krásna je zrejme schizofrenie, pri níz se ztrácí spolecné pruniky s címkoliv.

Nedovedu si krome toho vubec predstavit, jak by se celá problematika dala pojmout jinak. Tezko zde hovorit o etice ("A vedlo uctívání Odina k tomu, ze lidé byli lepsí?") a navíc je to celkove obor znacne banální. Pokud vse pojmeme jako vedecký rozbor, získáme sice mnoho zajímavých (a nebo "zajímavých") poznatku o bozích jako personifikovaných prírodních silách, ale ztratí se nám pri tom POEZIE, tolkienovské ocarování.

Nechcete se nechat okouzlit a jít do ríse tajemna? Do Faerie, kde muzete potkat elfy i trpaslíky, straslivé obry z Múspellu i Jotunheimu, vznesené Ásy i jejich protivníky z Vanheimu? Zase si vzpomenout na verse Vedminy písne, zaposlouchat se do tichého sevelení jasanu Yggdrasilu a pred ocima spatrit osminohého Sleipniho i Prsten Nibelungu. Mozná se jedná o útek pred skutecností, konec koncu, fantasy se neco takového vytýká celkem bezne, ale to nám muze být úplne jedno... Snová ríse muze být mnohem pritazlivejsí.

Verit v severské bohy v nábozenském smyslu uz dnes asi nikdo nebude, coz mi je sice líto, ale nicméne také vím, ze víceméne jediný clovek, který se o neco takového pokusil, skoncil po Norimberském procesu na popravisti [1].

Dovolil bych si tedy ríci spolu s Fridrichem Nietzschem: "Svet má smysl pouze jako estetický fenomén." (to nepovazuji za frázi, i kdyz to tak muze vypadat)

Celá tato obhajoba mýtu proti prísne racionálnímu myslení je ovsem zcela jiste zbytecná v tom smyslu, ze zivý mýtus se oproti kritice tohoto typu obhajovat vubec nemusí a pokud je mýtus mrtvý, pak mu, podobne jako nábozenství, nepomohou vecné argumenty znovu k zivotu. Bez ohledu na to, jestli pro mytologii dnes platí "Buh je mrtev", se chci ale pokusit o neco trochu jiného. Vlastne se mi jedná o pohled na mýtus jako na umelecké dílo. Ze tato optika pohledu má své oprávnení je myslím patrné práve na prípadu mytologie umelé.

Popravde receno, vymyslet si mýtus je podle mého mínení jeden z nejgeniálnejsích cinu, co byly v tomto století ucineny a my bychom za to meli být J. R. R. Tolkienovi (ale i mnoha dalsím) vdecni. A dnes kriticky dodávám, ze to je také to jediné, proc Tolkiena vubec obdivuji.

Ale prece jen, dríve mela mytologie v sobe mnohem víc nez jen kouzlo poezie, byla zitá (tohle zato fráze je) a jednalo se vlastne o prvotní svetový názor. Ovsem my dnes muzeme být rádi i za tu poezii. [2]

A po tomto snad az zbytecne dlouhém úvodu se uz vydáme prímo na dávný sever.

Predpokládejme tedy, ze podobná situace tedy mohla existovat i v praveké severní Evrope a ze severská mytologie je tedy produktem tohoto myslení podobne jako vsechny mytologie ostatní. Tato úvaha má vsak alespon z hlediska mého subjektivního pohledu jednu dost podstatnou vadu: nevysvetluje, proc na me severské mýty pusobí tak intenzivne. Predpokládám, ze tak pusobí i na vás, prinejmensím pri vzniku celého Tolkienova díla sehrály nikoliv zanedbatelnou roli. Celá fantasy má pritom severskou mytologii ve zvlástní oblibe, snad jeste více, nez báje a povesti antické. [4]

Pokud bych hledal mytologii, která na me pusobí stejne intenzivne jako ta severská, nasel bych jedine práve recké báje a povesti. Kdyz ctu príbehy ze starovekého Egypta a nebo Dálného východu, ríkám si casto, jak jsou chytré a zajímavé. Ocarování Faerií je ale neco jiného. Faerie je zkrátka neco nevýslovne krásného, tak nezemského, ze se z toho návstevníkum z venku casto az tocí hlava.

Pokud srovnáváme dávný Sever s antickým svetem, rád bych se na chvíli zastavil u jedné velice zajímavé veci a tou je stopa obou techto mytologií v soucasné kulture. Zatímco antické báje jsou víceméne vseobecne známé a s jejich symbolikou a postavami se setkáváme v príslovích, rceních i termínech psychoanalýzy ci estetiky, lze s jistou nadsázkou ríci, ze nebýt fantasy, neví dnes o Ragnaroku ci Asgardu témer nikdo krome úzkého okruhu odborníku. [5]

A to jeste úplne pomíjím názor A. Sapkowského (který vyslovil v eseji V Sedých horách zlato není), ze celá fantasy jsou víceméne príbehy odvíjející se od Kulatého stolu a rytíru krále Artuse a tato interpretace by i ve fantasy literature zduraznovala spíse tradici keltskou.

Ale vidíte? Co vsechno muze znamenat uz pouhý název povídky. Barvy, vznesené hory, drahé kovy... nekdy mi prijde, jako kdyby mytologie i fantasy pouzívaly jakýchsi klícových slov, jako by uz samotný název byl casto magickým zaríkáním. Pokud se jedná o cernou magii, je nás uz spousta zrejme ztracena. Ale tohle zakletí je prece jenom predevsím krásné, podnetné, zajímavé a vubec.

Jestlize pri cetbe severských mýtu zakousíme tak silné okouzlení, není to jiste samo sebou. Promlouvá k nám zivá skutecnost, prinejmensím se nám to zdá. Narázíme na archetypy.

Symboly pouzívané ve fantasy musí být zrejme soucástí soucasného kolektivního nevedomí západní civilizace. Jsou to zrejme archetypické obrazy tvorící odvrácenou tvár tech antických. [6]. Nicméne tento smer úvah opustím, abych se nezapletl a poezie nevyprchala; je totiz velice citlivá a její kouzlo lze rozfouknout snáze nez dým.

Druhou stránkou veci pak samozrejme je, ze od archetypu je velice snadná cesta ke kýci. Vzdyt se do vsechno zdá být tak jednoduché. Sejde se druzina, hledá se nejaký kouzelný predmet (nejlépe mec), do toho se vmíchá trochu lásky rytíre a krásné princezny, dlouhá cesta do zlé východní zeme, nakreslí se mapa a gulás na zblití je hotov. Ale kvuli tomu snad prece jen nelze zcela zavrhovat díla vrcholná.

Clovek by mohl snadno predpokládat, ze drsná krása Severu souvisí s divokostí a krutostí celé zeme. Je to ale pravda jen cástecne. Je pravda, ze poloha Skandinávie dlouho víceméne znemoznovala jakékoliv osídlení. [7]

Teprve s koncem posledního glaciálu (poslední doba ledová se oznacuje jako Wurm) a príchodem neotermálního klimatu (cca 9000 pr. n. l.) se spolu s ústupem ledovce vytvorily podmínky pro zivot cloveka. V té dobe také oddelila stoupající hladina oceánu jizní okraj Skandinávie od Dánska.

V strední dobe kamenné, mezolitu, doslo poprvé k soustredení populace na morských brezích. Nálezy známe z této doby z provincie Finmark a dalsích oblastí po celé délce norského pobrezí. [8]

Pozustatky predneolitického zpusobu zivota se udrzovaly ve Skandinávii velice dlouho vzhledem k panujícím prírodním podmínkám, které nebyly zemedelství príznive nakloneny. Severní hranice obdelávané pudy závisela silne na okamzitých výkyvech klimatu. [9]

Prijímání nových technologií se zrejme v nejstarsím období dálo prevázne migracemi obyvatelstva. Predpokládá se, ze jizní Skandinávii zasáhl nekolikrát proud vycházející puvodne az z oblasti Stredomorí. Tito príchozí patrili snad k obyvatelstvu iberskému, které obývalo rozsáhlé oblasti západního Stredomorí a bylo pozdeji asimilováno zejména Kelty. Iberské kmeny nepatrily jeste k indoevropské jazykové skupine a jsou oznacováni jako mediteránci. Sírení iberských kmenu je obvykle ztotoznováno s na sever se sírícím zvykem budovat monumentální kamenné stavby, tzv. megality. [10]

Budování megalitu bylo i v celé jizní Skandinávii a Dánsku soustredeno zejména na pobrezí, oblasti dále na sever zustaly mimo vliv této kultury. Srovnáme-li nicméne megalitické památky ze Stredomorí, Bretane a Britských ostrovu s temi skandinávskými a dánskými, je zretelný celkove zaostalejsí ráz severní Evropy, která nemuze svými megality souperit se Stonehenge, Carnacem a nebo Maltou, kde se zrejme celá kultura zrodila a zanechala po sobe úzasné skalní svatyne.

Nicméne nekteré základní prvky megalitické civilizace jsou patrné i v severní Evrope. Je to zejména zarázející nepomer mezi vyspelostí technologie (keramika je primitivní a casto není vubec zdobena v kontrastu opet zejména s oblastí Strední Evropy) a bohatými památkami svedcícími o "posedlosti nábozenstvím" a jeho realizací práve stavbou megalitu. Ta byla jiste velice nárocná, a proto se casto u iberských kolonistu predpokládá vyssí forma spolecenské organizace (snad teokracie). Ke skandinávským megalitum (datování do 3. tisíciletí pr. n. l.) patrí hroby vetsího mnozství lidí oznacované bludnými balvany a osamele vztycené kameny (banta) z jihosvédských ostrovu Bjôko a Oland.

Ted dost dlouho dobu skandinávských dejin vynecháme. Preskocíme záver eneolitu [11] a i dalsí období. Stací jen ríct, ze v dobe bronzové stavba megalitických staveb postupne ustala (tak jako v celé Evrope vyjma Sardínie) a do severní Evropy se postupne v jejím prubehu dostaly germánské kmeny, které potom vytvorily celou mytologii, o které je zde rec.

Nejstarsí skalní kresby v Upplandu ukazují pocátky moreplavectví, výjevy z námorních bitev i stylizované kresby bohu slunce a války (v dobe neolitu byly obvyklejsí spíse zenské kulty).

Z mladsí doby bronzové je opet známá rada skalních kreseb a bronzová industrie, z níz jsou zajímavé lité hudební nástroje, tzv. lury. Mrtví jsou pohrbíváni v dubových rakvích pod mohylami.

Technologie zeleza byla prejata az asi kolem roku 500 pr. n. l. Stejne jako v ostatní Evrope, i zde se s pocátkem doby zelezné opet zhorsily prírodní podmínky, pribylo válek a násilí (viz spojení zeleza s bohy války a zmaru v mytologii vetsiny evropských národu).

Výsledkem této situace na jihu Skandinávie, v Dánsku a severním Nemecku se stalo stehování germánských kmenu ze své "puvodní" pravlasti, které se následne podílelo i na pádu ríse rímské. Vlastní germánské osídlení severní Evropy bude víceméne stranou zájmu této práce. Jedna z potízí, které by pri tom nutne vyvstaly, je ta, ze není presne známo, co ze zpráv antických autoru o germánských kmenech u Dunaje a Rýna lze vztáhnout i na Jutský poloostrov a Skandinávii. [12]

Politické dejiny prípadných zdejsích království, o nichz se neví vubec nic, nejsou známy, nikdo nezná ani jména jejich vládcu, a pokud se o zdejsích kmenech neco ví, pak jen v tom prípade, ze pri svých migracích zasáhly do dejin antického sveta. Pri deleni germánských kmenu na západní, východní a severní, nejsou ti severní zpravidla uz dále nijak specifikováni.

Ve 2. stol bylo pod vlivem latinky vytvoreno germánské písmo- futhark. Nápisy v nem, obvykle oznacované jako runy, se nalézají hlavne na hrobech, kterým se ve Skandinávii ríká bantastuary. A práve na hrobe na Tunském kameni v Norsku zakoncíme prozatím nasí krátkou cestu po dejinách severní Evropy.

Na tomto kameni totiz nalézáme nejstarsí aliteracní básen (historie a poezie mýtu se tedy konecne zase setkávají). Zní:

Ek Wiwar after Já Wiwar
Woduride po Woduridovi
witada halaiban válecném druhu
Worahto runor. vyryl jsem runy. [13]

[1]: Jedná se o Alfreda Rosenberga, autora knihy Mýtus dvacátého století. Hitler sám pocítil na pocátku tricátých let potrebu se od názoru obsazených v této knize distancovat, aby se tak nezbavil urcité podpory, kterou mu poskytovala katolická i lutheránská církev.

[2]: Uvedenými problémy se mimo jiné zabývá Rezek v práci Mýtus, epos, logos, Z. Neubauer v cláncích otiskovaných v revue Souvislosti a v knize Nový Aeropag, M. Eliade ve svých teoretických dílech ( Mýtus vecného návratu) a Kamenskij v práci Mýtus a jeho svet. Je treba prísne rozlisovat pojmy jako mýtus, povest ci pohádka. Sám pan profesor Tolkien se zde myslím cástecne podílel na urcitém zmatení pojmu (nebo je to vinou prekladatelu nádherné Eseje o pohádkách). Mýtus je, na rozdíl od pohádky, vzdy nejak casove i místne zarazen (i kdyz treba do neexistující zeme), zatímco pohádka se odehrává v case "bylo nebylo" a "za devatero horami".
Krome toho se ovsem prirozene slova mýtus dnes pouzívá jako synonyma slova lez. Srovnejme treba s predstavou "mytologie jako nemoc jazyka" ve filozofii 20. století i s pojetím Frazera, který v Zlaté ratolesti dává víceméne rovnítka mezi slova mýtus a povera. Urcitá rehabilitace mytologie je spojena az s jungovskou psychologií a postmodernou.

[3]: A ve své zárodecné podobe je toto myslení nekterými antropology hledáno i u simpanzu. Srovnejte s Lewinovou a Leakeyovou knihou Lidé od jezera, kde se mimo jiné píse rovnez o jakémsi rituálu simpanzu souvisejícím s príchodem deste. Leakey, spoluautor této knihy, pritom není nejaký sarlatán, ale syn antropologa, který v tanzanijské rokli Olduwai Corge vykopal pozustatky druhu Homo habilis.

[4]: Je samozrejme mozné, ze pusobivost severských mýtu je az druhotná a zásluhu na ní má sám profesor Tolkien. Ze kdyby se ve svém geniálním díle nechal inspirovat predkolumbovsým Mexikem a nebo starou Indií, budeme dnes nadseni z mýtu úplne jiných. Ale presto si myslím, ze to tak úplne není, ze spousta z nás byla okouzlena eddickými príbehy jeste dríve, nez jsme slyseli o nejakém Tolkienovi.

[5]: Víceméne neexistuje zádná stopa severských mýtu v soucasném jazyce, a to ani odborném. Srovnejte si treba Oidipovský komplex, delení umení na apolinské a dionýsské- a naproti tomu není zádný Baldruv komplex, Thórova psychoza, nikdo se nepokusil rozdelit umení na asgardské ci jotunheimské. V tomto století do evropského myslení velmi intenzivne proniká nábozensko-filozofická tradice Dálného východu, ale severské "archetypy" jako by mimo fantasy vlastne vubec neexistovaly.

[6]: Tuto odvrácenou tvár archetypu bych prirovnal k tomu, jak se C. G. Jung díval na alchymii. Videl v ní proud nevedomí stredoveké krestanské kultury. Podobne bychom snad mohli posuzovat i vztah severské a antické mytologie. Koho zajímá tento problém, at si precte Pruvodce po sebraných spisech C.G. Junga. Kniha má tu nedocenitelnou prednost, ze se dá císt i bez toho, aniz by clovek nahlízel do onech Sebraných spisu a nebo znal jejich obsah. Krome toho lze doporucit i dalsí Jungovy knihy: Analytickou psychologii, Dusi moderního cloveka a spolu s K. Kerényim napsanou Vedu o mytologii.

[7]: Nejsou zatím známy zádné dukazy o lidské prítomnosti ve Skandinávii v období zádného z interglaciálu a v dobách ledových byla celá oblast zalednena. První lidé se ve Skandinávii tedy objevují az s príchodem neotermálního klimatu, po skoncení galciálu Wurm. Kdyby se nekdo náhodou zajímal o periodizaci klimatu ve ctvrtohorách, at si precte Dejiny praveku a staroveku (1. díl) a nebo Clarkovu Prehistorii sveta.

[8]: Michael Crichton v Pojídacích mrtvých vkládá arabskému cestovateli Ahmadu ibn Fadlánovi do úst dokonce prítomnost nejaké nelidské rasy zijící ve vnitrozemí a sám rozvíjí pak úvahy o tom, zdali se nemohlo jednat o poslední prezívající neandrtálce. Bohuzel mi není jasné, nakolik je rukopis vydávaný za zprávu arabského cestovatele (který reálne existoval a mezi Vikingy opravdu pobýval) Crichtonova fikce. Nicméne o prítomnosti neandrtálcu ve Skandinávii chybí jakékoliv seriózní informace.

[9]: Ve starsí dobe bronzové dosáhla dokonce na linii dosazenou znovu az ve stredoveku. S klimatickou zmenou mezi starsí a strední dobou bronzovou nastal znatelný úpadek, obdobný zániku únetické kultury ve Strední Evrope. Zajímavostí je, ze relativní prelidnení zeme kolem prelomu letopoctu vyvolalo takový hlad po pude, ze doslo i k pokusum zemedelsky vyuzívat mnohé oblasti povazované dodnes z hlediska obilnárství za naprosto nevhodné.

[10]: Co se týce speciálne megalitické civilizace, v souhrnných ucebnicích o praveké Evrope jim je zpravidla venováno jen málo prostoru. Existuje ale Dostálova kniha Tajemné megality, Helsusovo dílo Kamenné otazníky, které se zabývá speciálne megality v Ceských zemích a pomerne podrobná Sklenárova kniha Ztracená minulost, kde je i zavedena systematizace ceských názvu jednotlivých megalitických staveb.
Bohuzel je celý problém zprofanován lidmi, kterí se vydávají za znalce tajemných sil, které megality ukrývaly, hovorí o lécivých úcincích, zásobárnách psychické energie a podobných fantasmagoriích. V souvislosti s existující keltománií se megalitické památníky pripisují Keltum a porádají se "rituální" vztycování menhiru za prítomnosti hromadných sdelovacích prostredku. Nicméne megality prece nemuzou za to, ze padly za obet spekulacím príznivcum archeoastronautiky a lidem, kterí se vydávají za mystiky a duchovní ucitele.

[11]: K pozdne eneolitickým invazním komplexum patrila v západní Evrope zejména kultura zvoncových poháru. Pohyb nositelu kultury snurové keramiky se zase spojuje s migracemi indoevropských kmenu z východní Evropy. Zajímavé na tomto období je, ze prakticky celá Evropa patrila na jeho konci k pouhým trem velkým kulturním celkum. Viz. napr. Dejiny praveku a staroveku 1., Dejiny praveké Evropy, Od pestního klínu k Premyslove radlici (Sklenár), Prehistorie sveta (Clarke) a dalsí.

[12]: Je jasné, ze mnohé civilizacní vymozenosti, prevzaté Germány v dobe rímské (1.-4. století naseho letopoctu) z vyspelejsího prostredí keltského a nebo prímo z antického sveta, severní Evropu ponechaly víceméne nedotcenou (konkrétne se snad jedná o hrncírský kruh a rotacní mlýnek na obilí). Kdo se zajímá o germánské dejiny, at si precte od Schletteho Germány mezi Thorsbergem a Ravenou.

[13]: Aliterace je speciálne charakteristická pro severní a anglosaskou oblast, v nasí staré poezii nebyl zatím její výskyt prokázán. Typy severské aliterace se v zásade lisily podle typu verse. V Edde lze rozlisit tri typy verse, lisící se vzájemne svou strukturou: fornyrdislag, ljódahátr a máláhátr. Jiná je aliterace anglosaská, kterou je psán Beowulf a kterou pozdeji pouzíval rovnez J. R. R. Tolkien (v Úteku Noldoli z Valinoru, eseji o Istari a dalsích básních).
Aliterace plnila i jakési mystické poslání. Královské rody mely údajne ve zvyku pouzívat taková "krestní" jména, která by aliterovala, aliterují i jména bohu a jim odpovídajících sídel (Baldr- Breideblik, Freyja- Fólkvang...). Toto vse podle doslovu Emila Waltera k Mladsí Edde.

Redaktor: Pavel Houser