Roku 789 po Kr. přistály u Portlandu na jižním pobřeží Anglie tři cizí lodě a Beaduheard, správce krále Wesexu jim vyjel naproti. Vzal si sebou pouze malou skupinku mužů, protože se chybně domníval, že připluvší cizinci jsou kupci. "A oni jej zabili...” stojí stručně psáno v Anglosaské kronice. Je tu ještě dodatek, napsaný již se stoletou smutnou zkušeností -"Byly to první lodě [seveřanů], které připluly do země Angličanů".
V červnu roku 793 "pustošící pohané nešťastně zničili Boží kostel na ostrově Lindisfarne, plenili zde a zabíjeli". Křesťanské kláštery v Jarrow a na ostrově Iona, ležící na nejzranitelnějším severním pobřeží Británie, byly vyloupeny v bezprostředně následujících létech. V roce 795 byli nájezdníci zaznamenáni poblíž Dublinu, a v roce 799 po Kr. na jihozápadním pobřeží Francie. Pokud víme, šlo ve všech těchto případech o norské Vikingy. První loupeživé nájezdy Dánů na západě směřovaly do Fríska a v roce 834 napadli vzkvétající a lidnaté kupecké středisko Dorestad v ústí Rýna. Tak začalo v dějinách období, které známe jako věk Vikingů. Běžně se datuje do rozmezí let 800 - 1050 po Kr., kdy skandinávské národy z dnešního Dánska, Norska a Švédska ovlivnily značnou část severní Evropy a další území za ní. Cestovali dále než jiní Evropané kdy předtím, a založili síť cest na velké vzdálenosti. Využívali bohatství Východu a prozkoumali dosud nezmapované vody severního Atlantiku. Usadili se jako zemědělci v pustinách západního Grónska a objevili Ameriku pět set let před Kolumbem. Sloužili také jako žoldáci u Byzantského císařského dvora. Pustošili křesťanská anglosaská království,
a pronikli do samého srdce karolínského císařství a hluboko do Ruska. Svým obětem ukradli a vynutili si od nich vydání ohromného množství stříbra a zlata. A přesto hráli také aktivní roli při rozvoji úspěšných obchodních středisek od Yorku v Anglii až po Kyjev, kolonizovali země v severním Atlantiku a utvořili mocné státy. Být Vikingem znamenalo být nekompromisním pirátem (slovo pochází ze staronorského slova vikingr, pirát nebo nájezdník), ale bylo by zavádějící popisovat více než tři sta let severských dějin jako věk nájezdníků. Skandinávci byli bezpochyby zodpovědní za velké změny během vikingské doby, z nichž mnohé byly obecně prospěšné. Kolonizací severoatlantických ostrovů rozšířili hranice Evropy, zatímco jinde hráli významnou úlohu při reorganizaci politických struktur. Jako obchodníci pozitivně přispěli k rozvoji civilizace přinejmenším podněcováním obchodování a růstu měst.
Pravlastí Vikingů byla území tří
dnešních skandinávských království: Dánska,Norska
a Švédska, spolu s částí dnešního Finska (Áland).
Původní hranice dánského vikingského království
byla při základně Jutského poloostrova, který dnes
patří k severnímu Německu. Dohromady tato území představují
obrovskou, různorodou pevninu rozkládající se od vnitřku
severního polárního kruhu přes 1200 mil na jih.
Oblast Skandinávie s jejím dlouhým a členitým pobřežím, četnými ostrovy a vnitrozemskými vodními cestami určovala skutečnost, že životy jejích obyvatel ovládala voda a na vodě založená obydlí. Přirozené vnitrozemské překážky - husté lesy, hluboké bogy (bažiny) a vysoké hory - a nízký zemědělský potenciál velké části skandinávské pevniny, omezoval jak místa, kde se lidé mohli usadit a farmařit, tak povahu a častost styku mezi založenými komunitami. Tyto zemědělské rozdíly ve skandinávských mateřských zemích Vikingů vedly k nejrůznějším zemědělským i stavebním metodám. Povaha krajiny rovněž určovala do velké míry směry vikingských cest: norští Vikingové se nemohli nezaměřit západním směrem, zatímco švédští Vikingové se orientovali východně - Dánové se zaměřovali hlavně na západ podél jižního pobřeží Severního moře. Přesto navzdory obrovské přírodní různorodosti představovala Skandinávie v době Vikingů poměrně uniformní kulturní oblast. Vikingové ve všech skandinávských oblastech hovořili téměř stejným jazykem a uctívali tytéž bohy. Po celá tři století vikingských dobrodružství skandinávští zemědělci, lovci zvěře, rybáři a lovci kožešin vedli doma stejné životy, jako jejich předci. Skandinávie byla zkrátka příliš daleko na severu a obklopena příliš nepřátelskými vodami na to, aby zde mohly významněji působit kulturní podněty z mocenských center ve střední a jižní Evropě. A navíc v očích zkřesťanštěných Evropanů Vikingy sjednocoval především jeden fakt: byli pohané.
Ať už jako kolonizátoři, kupci
nebo válečníci, Skandinávci pronikli téměř do všech
koutů tehdy známého světa a objevili nové země. Ze
severních království pronikali se svými loděmi k pobřeží
západní Evropy, plavili se Gibraltarskou úžinou do Středozemního
moře a odtud cestovali do Itálie, Španělska, Maroka a
do Svaté země. Z Baltu pronikali do kontinentu,
cestovali po ruských řekách a kanálech do Černého a
Kaspického moře a dále až do Bagdádu. V Asii se setkávali
s karavanami z Číny a měnili mroží kly a kožešiny
za koření, stříbro a exotické zboží. Plavili se po
celém severním Atlantiku a objevili Faerské ostrovy,
Island a Grónsko, osídlili části Anglie, Skotska,
Irska a Normandie, území, které dodnes nese jejich jméno.
Tyto pozoruhodné úspěchy jsou známy jak z tehdejších
psaných pramenů, tak potvrzeny archeologickými nálezy.
Jedna skandinávská osada byla objevena dokonce na
kanadském poloostrově Newfoundland.
O důvodech tohoto mimořádného
pronikání skandinávských národů do okolního světa
se diskutuje už od vikingské doby. Duddo, kněz píšící
v Normandii kolem roku 1020, dával vinu přelidnění
vikingských domovin; autoři islandských ság ze 13.století
mysleli, že masovou emigraci zavinila tamější tyranie
mocných. Nejúrodnější a snadno obdělávatelné
oblasti Skandinávie byly osídleny už od prehistorických
dob; jak počet obyvatel v době Vikingů rostl, osídlení
se rozšiřovalo a intenzifikovalo všude tam, kde se dařilo
zemědělství. Tato závislost na zemědělství v
situaci, kdy vhodné půdy bylo málo, stejně jako hledání
blahobytu v podobě zboží nebo země a rostoucí tlak
královské moci, byly pravděpodobně důvody vikingské
expanze. Jasné je to, že vikingskou expanzi umožnila
pouze jejich legendární dovednost stavět lodě a
jejich vynikající mořeplavecké schopnosti, které jim
umožňovaly cestovat dále, rychleji a jistěji než
ostatním jejich současníkům. "Ještě nikdy se
Británii neobjevila taková hrůzovláda, jakou nyní
trpíme od jedné pohanské rasy, a ani se nepovažovalo
za možné, že by někdo mohl učinit takové nájezdy z
moře." Toto poznamenal anglický učenec mnich
Alkuin roku 793 po Kr., když se dozvěděl o vikingském
nájezdu na ostrov Lindisfarne. Pro skandinávskou
tradici stavění lodí v době vikingské byly
charakteristické štíhlé a ohebné lodě, se symetrickými
konci kýlu, které umožňovaly dlouhým lodím
dosahovat vysoké rychlosti. Během posledních let
velice vzrostlo naše poznání funkčních a krajových
variací vikingských lodí díky nálezům potopených
nebo opuštěných plavidel (viz č. 19), ale jsou to
elegantní tvary Gokstadské lodi, které se staly
symbolem výjimečných úspěchů vikingských mořeplavců.
Pirátství se velmi dobře hodilo k náhodnému zisku bohatství, ale jedině obchod mohl přinést pravidelný příjem. Větší úspěšnost Skandinávců na obchodním poli než jako loupeživých nájezdníků se ukázala být vytrvalejší. Obchodování se odehrávalo v rozdílných milieux, od prostých rybářských osad nebo menších obchodních stanic až po sezónní trhy a hustě osídlená města.
Města začala vznikat až v době
Vikingů: na severozápadě a v severní a východní
Evropě. Byly mezi nimi slavná střediska jako Birka,
Ribe, Dublin, Hedeby a Staraja Ladoga. Během 8. století
bylo založeno několik trhů, z nichž se v době Vikingů
stala vzkvétající města. Některá se nakonec z nějakého
důvodu přemístila, jiná zůstala na svém místě a
dnes můžeme nalézt jejich stopy pod cestami a domy
jejich novodobých jmenovců.
Výkopy z poslední doby,
provedené ve městech a tržištích z vikingské doby nám
poskytly obrovské množství důkazů o řemeslech -
zbytky z výroby každodenních i luxusních předmětů
ze skla, jantaru, kostí, parohů, dřeva, železa,
bronzu a vzácných kovů, stejně jako důkazy o vedlejších
řemeslech jako např. opravování lodí. Kovář, truhlář,
korálkář, specializovaný klenotník, výrobce rohů a
parůžků, kůžkař a kameník pracovali v dílnách po
celém městě. Ostrov Gotland díky své poloze ve středu
Baltu byl předním střediskem obchodování s východo-
i západobaltskými oblastmi.
Přirozeně se svažující
pláže poskytovaly mnoho míst ke přistávání vyhovujících
plochým vikingským plavidlům a umožňovaly rozvoj
dobrého spojení a 
obchodních
cest všemi směry. Gotland byl místem, kde se protínalo
mnoho obchodních cest, a jako překladiště z toho
odvozoval svůj obchodnický úspěch. Hroby bohatých
pohanů a zakopané hromady vikingských pokladů po celém
ostrově naznačují, že místní gotlandští zemědělci
se tohoto bohatého obchodu účastnili také. Gotlandské
sbírky obsahují velké množství dovezených arabského
a evropského stříbra ve formě mincí (asi 40000
arabských, 38000 německých a 21000 anglo-saských), stříbrné
předměty a klenoty, nasekané na menší kousky, aby se
daly jednodušeji směňovat nebo roztavit. Na pohřebních
místech a v městech vikingského světa byly nalezeny
sady bronzových vah s regulovatelnými závažími, užívané
k vážení stříbra a vzácných kovů při obchodních
transakcích. Stříbrné sbírky se nacházejí po celé
Skandinávii, na Britských ostrovech, v Rusku a v
oblasti Baltu. Někdy obsahují pouze několik položek (které
však byly pravděpodobně drahé jejich vlastníkům);
jiné sbírky musely být nesmírně cenné. Je samozřejmé,
že se našly pouze stříbrné sbírky nezískané zpět
svými vikingskými vlastníky: tajemství toho, kde byl
ukryt něčí poklad jak se zdá často zemřelo se svým
vlastníkem. Skandinávci rovněž obchodovali s místními
městskými komunitami podél jižního a východního
pobřeží Baltu, kde jak to tak vypadá, se děly podobné
řemeslné činnosti jako ty ve skandinávských městech.
Pohřebiště a osady jak na pobřeží tak dále ve
vnitrozemí naznačují, že skandinávští obchodníci
a žoldnéři zakládali osady v rámci převážně původních
místních komunit, od skandinávské přítomnosti v
multi-etnických městech jako např. Wolin v ústí řeky
Odry až snad po převážně švédské osady jako
Grobina v západním Lotyšsku uvnitř oblasti celkově
osídlené místními Balty. Jak Skandinávci pronikali dál
na východ a jihovýchod, začali být známi u těch, s
nimiž přišli do styku, pod novými jmény, jako např.
Rúsové a Varjagové.
V době Vikingů stejně jako předtím a dlouho poté, naprostá většina lidé v severní Evropě byli zemědělci, kteří se živili obděláváním půdy a pěstováním dobytka. Mnohé nálezy zemědělských nástrojů - srpů, kos, podávky, motyky a radlice - jsou naším hlavním zdrojem důkazů o tehdy používaných zemědělských metodách, ale ve výkopech byly též nalezena zrna, semena a rostlinný pyl, kosti jatečních zvířat a rybí a ptačí kosti, které nám prozrazují hodně o šlechtění rostlin, živočišném zemědělství, rybářství a chovu drůbeže. Rigstula, pravděpodobně dokument z doby Vikingů, popisuje život zemědělce takto: "Zkrotil voly, nahřál radlice, stavěl domy ze dřeva a stodoly pro seno, vyráběl si vozíky, a chodil za pluhem". Pěstovaly se plodiny jako žito, oves, pšenice a ječmen, jejichž relativní důležitost závisela na místních podmínkách. Obilí se sklízelo tak, že se sekalo blízko kořínků zakřiveným srpem. Seno se sekalo dlouhou kosou a používalo se jako zimní krmivo a zastýlka pro zvířata. Strava se lišila podle té které části vikingského světa; závisela na místních podmínkách a dostupnosti zdrojů jako např. divoce rostoucího ovoce, zvěřiny a ryb. Například na rovných a rozsáhlých pastvinách jižního Jutska, kde šlo snadno pěstovat stáda dobytka, měla zvěřina jen malý význam, zatímco na Faerských ostrovech byly základními činnostmi pro zachování existence chov drůbeže, rybaření a lov velryb. Význam rybolovu se zvýšil s příchodem křesťanství, kdy byly ryby potřeba ke konzumaci o svátcích. Sítě, háčky, splávky a návnady dosvědčují důležitost mořského i sladkovodního rybolovu. To, co víme o vikingských domovech a o životě, který vedli mezi sebou, se v posledních letech prohloubilo díky archeologickým nálezům. Město Hedeby bylo prozkoumáno nejpečlivěji ze všech vikingských nalezišť a bylo zde objeveno mimořádné množství předmětů. Snad nejvíce vzrušující ze všech byl objev neobvykle dobře zachovalých zbytků dřevěných stavení. Tyto typicky městské domy měly v průměru životnost pouze něco kolem třiceti let, než je bylo třeba nahradit. Některé byly postaveny z horizontálních prken - jiné měly stěny ze vztyčených kůlů, mezery mezi nimiž byly vyplněny proutím a pomazány mrvou, aby byly odolné vůči vodě. Stěny byly podepřené z vnějšku nakloněnými kůly. V Moesgaardském muzeu v Aarhusu v Jutsku byla postavena přesná rekonstrukce městského domu v plné velikosti, s hrázenými zdmi a stěnami z proutí a mrvy na základě nálezu odkrytého v Hedeby.
Dalšímu typu domu z vikingské doby
se říká Trelleborg podle domů nalezených v nejznámější
z kruhových pevností v Dánsku. Tyto domy měly ohnuté
dlouhé zdi a zatočený střešní hřeben, který jim dává
zvláštní "kozohřbetný" tvar. Trelleborgské
domy byly z kůlů a měly podpěrné prvky. Vcházelo se
do nich dveřmi na opačných koncích dlouhých zdí (jedním
z ulice a druhým ze dvora). V pevnosti Fyrkat byly jak
se zdá všechny takové dveře opatřeny krytými vchody.
Vnitřek obytného domu byl rozdělen na tři místnosti:
ústřední předsíň (s ústředním krbem) a dvě menší
místnosti, každou na jednom konci.
Na ostrovech v severním
Atlantiku se domy stavěly pouze z kamene na sucho (tj.
bez malty, pozn. překl.) nebo z kamene spojeného trávníkem.
Takto postavené zdi mohly být velmi masivní, až 1,8
metrů tlusté. V devátém století si první severští
osadníci na Jarlshofu na jižním konci Shetland
postavili 23 metrů dlouhý obytný dům se sklopenými
boky pouze ze suchého kamene a trávníku. Tyto domy měly
jako typickou přístavbu chlév pro zimní ustájení zvířat,
stodolu pro krmivo, stáje a malou kovárnu. Běžným
vybavením vnitřku vikingských domů byly dřevěné
lavice podél stěn k sezení nebo spaní a samozřejmě
ústřední krb, nejdůležitější místo domu, které
nabízelo nejen teplo a světlo, ale také prostředek k
vaření. Dušené maso, vývary a ovesné kaše se vařily
v kotlích ze železa, mastku nebo v příležitostně
dovezené keramice, chráněné před ohněm trojnožkou
nebo zavěšené z trámu na stropě. Teprve v pozdějším
vikingském období se kuchyň oddělila od obývacích a
odpočinkových částí. 
O dalším nábytku a zařízení domů
už máme jen málo důkazů. Nejlépe zachované vybavení
domu bylo nalezeno ve velké pohřební lodi z devátého
století v Osebergu. Zde byla mrtvá královna pohřbena s třemi lůžky se sloupky
se zvířecími hlavami, tkalcovským stavem, křeslem s
pleteným sedátkem, třemi dřevěnými truhlicemi a
jejich obsahem, nástěnnými závěsy pletených
tapiserií a spoustou dalších každodenních i přepychových
položek.
Pohanští Skandinávci uznávali celý pantheon bohů a duchů, kteří mohli být vzýváni v různých situacích. Někdy mohli vikingští náčelníci jednat jako prostředníci mezi lidmi a bohy. Příběhy o stvoření a konci světa podle severské mytologie a hrdinské činy vikingských bohů jako byli Ódin, Tór, Frey a Freyia se nám dochovaly díky pozdějším islandským vypravěčům. Pro některé byl Kristus pouze tolerovaným bohem, jedním z mnoha dalších.
To, že Vikingové loupili cenné předměty
z kostelů a klášterů neznamenalo, že by byli nějak
programově protikřesťanští; šlo pouze o násilné přivlastnění
si majetku z bohatých zdrojů, jejichž posvátnost
Vikingové neuznávali. Když se křesťanství stalo přijímaným
náboženstvím, církev začala záměrně ničit
pohanské obřady a místa uctívání.
Pohanské pohřební
zvyklosti se od křesťanského rituálu velmi lišily.
Podle toho, jak byli bohatí byli pohanští Skandinávci
pohřbíváni s předměty, které mohli potřebovat k životu
v posmrtném světě. Chudý mohl být pohřben pouze s
jediným nožem - bohatá osoba mohla být pohřbena s
mnoha každodenními i přepychovými věcmi.
Královna pohřbená v
lodi v norském Osebergu byla zcela jistě nesmírně zámožná
žena. V Norsku lidé bývali pohřbíváni se svým každodenním
pozemským majetkem - zemědělskými nebo řemeslnickými
nástroji, kuchyňskými potřebami a věcmi osobní
hygieny. Mrtvá osoba byla obvykle rovněž vybavena jídlem
a pitím na cestu do posmrtného světa. Někdy byli mrtví
pohřbeni v člunech nebo lodích jako v Osebergu - jiné
hroby byly vyznačeny na povrchu uspořádáním vztyčených
kamenů do tvaru lodi, jako např. v Lindholm Hrje. Někdy
byli lidé pohřbeni v dřevěných komnatách; další v
oválných, kruhových nebo v pravoúhlých jámách. Zámožné
ženy, obzvláště v Dánsku, často pohřbívali ve
vozech. 
Mnohé skupiny, zejména v Švédsku
a dále na východ se držely starého zvyku pohřbívat
mrtvého žehem na pohřební hranici a potom zakopat
zbytky kostí, popelu a dřevěného uhlí, často v
jednoduché hliněné nádobě pod nevysokou mohylu.
Vikingský válečník býval pohřbíván se svými
zbraněmi, obvykle s mečem, kopím, štítem a válečnou
sekerou. V mnoha případech nebožtíka doprovázel jeho
kůň nebo psi. Jindy - což nám připadne jako barbarský
a krutý zvyk mohla být obětována další osoba, aby dělal
mrtvému doprovod na cestě do Valhaly (Ódinovy síně),
konečného konce životní cesty všech vikingských válečníků.
Pohanské hroby, obsahující tolik věcí stejně jako
lidských kosterních pozůstatků, jsou jedním z našich
nejvydatnějších zdrojů informací o Vikinzích - z
doby předtím, než zavedením křesťanství tyto pohřební
zvyklosti skončily. Přechod Skandinávie ke křesťanství
byl postupným procesem a po určité významné období
spolu pohané a křesťané ve vikingském světě
koexistovali. Prameny z tehdejší doby popisují, že
pohané i křesťané spolu žili ve vikingských osadách
Hedeby a Birka. Tuto ambivalenci konkrétně vyjádřil
jeden smělý dánský kovář v desátém století, jenž
vyrobil amulety křesťanského kříže i Tórova
kladiva v jediné mohyle z mastku. Vliv křesťanství
odkrývají též archeologické nálezy ukazující, jak
se postupné měnily pohanské skandinávské pohřební
zvyky: pohřeb žehem byl opuštěn a tradice doprovázet
mrtvou osobu jejím majetkem vymřela - rychle v takových
oblastech jako např. v Anglii, kde bylo křesťanství
dobře zavedené už na počátku vikingské éry, a
velmi pozvolna v jiných. Skandinávci měli od počátku
doby Vikingů přímý kontakt s křesťanstvím v několika
směrech. Jejich loupežné nájezdy v západní Evropě
vedly k tomu, že mnozí křesťané byli zajati jako
otroci. První pokusy křesťanských misionářů v Dánsku
v osmém století byly z velké většiny odmítnuty.
Prvním misionářem byl sv. Ansgar, francký mnich,
poslaný císařem Ludvíkem Zbožným na misii, jež jej
dovedla cestou od Ribe až do Birky roku 829 nebo 830 po
Kr. a potom znovu v polovině devátého století do
Hedeby, Ribe a Birky; ale práce tohoto mnicha a jeho následovníků
neměla dlouhodobých účinků a Dánsko a Švédsko se
brzy vrátily k pohanství. První skandinávskou zemí,
která oficiálně přešla na křesťanství bylo v desátém
století Dánsko. Král Harald Modrozub se pyšně chlubí
na kameni z Jellingu, že to byl on, kdo "dobyl pro
sebe celé Dánsko a Norsko a učinil z Dánů křesťany",
nápis pochází přibližně z roku 965 po Kr. Král
Olaf Tryggvason se zasloužil o konverzi Norska a Islandu
kolem přelomu jedenáctého století.
Izolované oblasti pohanství přetrvaly ve Švédsku až
do 12. století.
Runovou abecedu měly společné
všechny germánské národy na severu už dlouho předtím,
než začala vikingská éra. Nazývá se futhark, podle prvních šesti znaků abecedy.
Původ tohoto písma je nejasný, ale sami Vikingové se
domnívali, že bylo vynalezeno bohem Ódinem (nebo spíše
ukradeno). Po celém vikingském světě a na vzdálených
místech, které Vikingové navštívili, byly nalezeny
tisíce runových nápisů. Jsou většinou vytesány v
kameni, ale nacházejí se i na předmětech z kovu, na
kostech, rohovině a ve dřevu. Nápisy obsahují bohaté
informace a vyprávějí nám o tom, jak Vikingové viděli
sami sebe. 
Většina nápisů připomíná památku
mrtvé osoby, ale jaksi mimochodem poskytují rovněž
informace o mnoha jiných věcech, významných a pozemských:
o budování středisek vlády a komunikací, o pozemkovém
vlastnictví, zámořských plavbách, rodinných vztazích,
osobním majetku, společenském stavu nebo vlohách,
dokonce o kráse žen.
Ve Skandinávii je zdaleka nejbohatší
studnicí runových nápisů Švédsko, kde se jich nachází
celkem asi tři tisíce. Mnohé z těchto runových kamenů
lemují okraje cest z jedenáctého století a vyznačují
místa mostů a shromaždišť. V Dánsku je asi 250
runových kamenů z doby Vikingů a v Norsku něco kolem
padesáti, ač tam je rovněž mnoho příkladů z pozdější,
povikingské doby, např. ve středověkých archeologických
depozitářích v Bergenu.
Z Grónska a Islandu je
známo pouze několik pozdějších příkladů. Nápisy
jsou častější na Britských ostrovech, obzvláště
na ostrově Man, kde byly nalezeny mnohé kříže s
runami, a na Orknejských ostrovech. Skandinávci rovněž
zanechali runové nápisy jako svědectví svých
pozoruhodných, dalekých cest do Ruska a byzantské
Evropy: například nápis v Berezaňi u Černého moře
zaznamenává smrt jednoho páru cestujících partnerů
a runový nápis byl též vytesán na plecích masivního
mramorového lva v Pyreu, athénském přístavu (tento
lev se nyní nachází v Benátkách, ale jeho kopii má
Historiska Museet ve Stockholmu.
Skandinávci ctili
poezii známou jako skaldský verš, který, ač často
krvežíznivý co do obsahu, vykresluje portrét národa
s hrdinskou a vysokou literaturou. V jedné vikingské básni
od velkého islandského básníka z 10.století Egila
Skallagrímssona se praví toto:
- Byl jsem s mečem a kopím
- kluzkým od jasné
krve
kde luňáci kroužili. A jak dobře
jsme my divocí Vikingové bojovali!
Červené plameny snědly lidem střechy,
běsníce jsme zabíjeli a zabíjeli;
a zapichovali těla roztažená
ospale v branách měst.
Energie a vitalita vikingské éry byla rovněž vyjadřována v umění. Povrchy předmětů byly pokryty obrazci tvořenými z těl stylizovaných zvířat v staletí trvající tradici. Ale v době Vikingů byly stvořeny nové zvířecí podoby, jako např. působivé šelmy a velkolepí čtyřnozí tvorové, absorbující motivy a umělecké impulsy z mimoskandinávských oblastí.
Téměř všechno uměni vikingské
doby je umění užité, to jest sloužící k výzdobě
široké řady nejrůznějších předmětů užívaných
v každodenním životě. Avšak řezbáři, sochaři a
ti, kdo opracovávali kovy, vložili do svých výrobků
dynamismus a invenci a tak nám zanechali bohatý odkaz
nespoutané ornamentálnosti ve zvířecích motivech.
Většina z nejkrásnějších
příkladů umění rané doby vikingské byla nalezena v
hrobech, obzvláště na klenotech a zbraních, zatímco
pozdější vikingské umění je nejlépe zastoupeno u předmětů
ze stříbrných pokladů, v rozvíjejících se městech
a na skandinávských runových kamenech. Řezby v malém
měřítku se nacházejí i na dalších materiálech -
jantaru, gagátu, kostech, mrožích klech a, tam kde přežilo
dřevo, na dřevu - což nám hodně prozrazuje o tom,
jak dovední byli skandinávští řemeslníci i o tom,
jak vhodné byly zvířecí motivy vikingské doby pro
jejich účel. Ozdoby z vikingské doby se běžně dělí
do skupin podle stylu, které se jmenují podle místa nálezu
některého z nejkrásnějších příkladů daného
stylu - Oseberg, Borre, Jellinge, Mammen (mammenská
sekera se nachází nyní v Národním muzeu Dánska v
Kodani, Ringerike (tento umělecký styl je převážně
poután ke kameni z této oblasti v jihovýchodním
Norsku) a Urnes. Nejbohatší patroni umění jako např.
žena pohřbená v Osebergu, si mohli dokonce dovolit
nechat vyzdobit zdobnou a vysoce propracovanou řezbou své
lodě, vozy a kostry postelí. Některé z motivů se užívaly
v nejrůznějších podobách po velmi dlouhou dobu - působivé
šelmy například zůstaly charakteristickým znakem
skandinávského umění po více než 150 let. Pouze několik
málo kusů dřevořezby se dochovalo, ačkoliv dřevo
muselo být hlavní materiál. Jsou mezi nimi osebergské
kůly se zvířecími hlavami a zdobení kostela z kůlů
v Urnes, které ukazují vynikající dovednost dřevořezbářů
vikingské doby.
V polovině desátého
století přestaly být vikingské nájezdy v Evropě
zdrojem snadného zisku jako předtím. Mnoho míst bylo
opevněno proti útoku. Ironií bylo, že skandinávská
tržní města se sama stala možnými cíly nájezdníků,
protože byla zřídkakdy v raných letech opevněna. Asi
teprve v této době byly postaveny ochranné valy kolem
Hedeby, Ribe, Birky a Västergarn.
Mohutné a pevné
podvodní palisády a blokování kanálů potopenými
loděmi a další překážky měly odstrašit mořské
piráty před útoky na skandinávská pobřežní města
a osady. Před nedávnem bylo několik těchto podvodních
prostředků obrany prozkoumáno, například v Birce a
Hedeby. Podvodní palisády jsou rovněž známé z dalších
oblastí vikingského světa, kde byly zřejmě zavedeny
proto, aby zabraňovaly vikingským nájezdníkům v cestách
po velkých řekách do srdce střední Evropy. Lidé žijící
na venkově rovněž se potřebovali chránit před nájezdníky
z Baltu a v prehistorické době bylo na kopcích a
lesnatých oblastech postaveno mnoho opevnění. Největší
pevnost na kopci tohoto typu v severských zemích je
Torsburgen na Gotlandu, který byl během vikingské doby
zesílen co do opevnění a opraven.
Jednou z nejpozoruhodnějších staveb vikingské doby je Danevirke, mohutná zeď postavená z hlíny a dřeva napříč jižní částí Jutského poloostrova a přímo spojená s vikingským městem Hedeby. Tato zeď sloužila především v období let 737 po Kr. až 13. století, ale byla znovu opevněna roku 1864 a pak ještě jednou během Druhé světové války. V druhé polovině desátého století byly v Dánsku za vlády krále Haralda Modrozuba postaveny čtyři mimořádné kruhové pevnosti (viz Trelleborg, Fyrkat, Aggersborg a Nonnebakken); místo páté bylo nedávno objeveno u dalšího Trelleborgu, ve Skäne v jižním Švédsku, které v té době bylo ovládali Dánové. Všechny tyto pevnosti byly postaveny s velkou mírou přesnosti. Vnitřek byl obklopen hradebním valem z hlíny a dřeva, který měl vnější příkop, a rozdělen na čtvrtě podle ulic, které se ve středu kruhového půdorysu křížily v pravém úhlu. V každé čtvrti se nacházely dlouhé budovy s vyřezávanými boky. Podobnost rozvržení pevností silně ukazuje na to, že byly postaveny na zakázku pro jedinou osobu, nejspíše krále. Byly skoro jistě regionálními základnami královské moci, které umožňovaly královi ovládat místně svůj lid. Posádka v nich bydlela pouze na velmi krátkou dobu a potom byly opuštěny a již nikdy nebyly obsazeny znovu. Hrad skandinávského Kolbeina Hrugy na orknejském ostrově Wyre, který pochází z poloviny 12. století (která, jak víme, byla v Británii pozdější seveřanskou dobou), je nejstarším kamenným hradem ve Skotsku.
Doba Vikingů způsobila Skandinávii a v ostatní Evropě velké změny. Byly vytvořeny silné nové státy, zatímco moc ostatních států zeslábla. V Rusku a Normandii, na Shetlandách a Orknejích u západního pobřeží Skotska a také na ostrově Man vládly dynastie skandinávského původu, zatímco v jihozápadním Grónsku, na Islandu a na Faerských ostrovech byla skandinávská populace. V některých částech Irska a podél jižního a východního pobřeží Baltického moře, zůstalo pod severskou nadvládou několik roztroušených území. Parlamenty neboli "Thingy" byly zřízeny tam, kde se svobodní lidé setkávali, aby se poradili o důležitých záležitostech. Potomci prvních vikingských emigrantů tehdy žili v Anglii. Počátkem jedenáctého století sdíleli Dánsko a Anglie jednoho krále, Knuta (ve staré severštině Knůtr), který si vzal za ženu křesťanku, královnu Emmu a stal se patronem anglické církve.
V době jeho smrti roku 1035 byl král
Knut (částečně pocházel z dynastie Haralda Modrozuba),
jenž připojil ke svým územím Norsko a možná část
Švédska, nejmocnějším vládcem severní Evropy. Jeho
jméno se razilo na mince dokonce až ve vzdálené
Sigtuně ve Švédsku.
Doba Vikingů se v Evropě
postupně chýlila ke konci. Ten je obvykle datován asi
kolem roku 1050 po Kr., ačkoliv některé památníky ve
skandinávských zemích ukazují, že tradice z vikingského
období přetrvaly až do 12. století (např. kostel z kůlů
v Urnes); a v některých koloniích, především ve
Skotsku a na Islandu, přetrvala skandinávská kultura a
vlivy ještě mnohem déle. V severním Skotsku ještě
ve 12. století se dobrodružství Sveina Asleifarsona,
vylíčené v Orkneyingské sáze, vyrovnají dobrodružstvím
kterékoliv skutečného Vikinga. Ve Skandinávii během
11. století vzrůstající královská moc vedla k růstu
nových skandinávských měst. Birku nahradila Sigtuna;
Hedeby zase Schleswig, a tak dále. Téměř všechna
tato nová města přetrvala a rozvinula se v důležitá
moderní centra: v Norsku je to Trondheim, Bergen a Oslo;
ve Švédsku Sigtuna, Lund a Skara; v Dánsku Aalborg,
Odense a Roskilde, mezi jinými. Některá z těchto nových
měst byla sídlem biskupství (diecézemi) a královských
mincoven, byla symbolem nové doby, když Skandinávie za
sebou neúprosně zanechala svou vikingskou minulost a stále
více a více se stávala součástí hlavního proudu
evropské kultury a civilizace.
- Svět Vikingů
- Pravlast Vikingů
- Expanze
- Obchod a obchodní místa
- Domy a domovy
- Smrt, pohřebiště a bohové
- Runové písmo
- Vikingské umění
- Obrana a pevnosti
- Konec vikingské éry
- český překlad textu pod obrázky je zobrazitelný přesunutím myši na obr.