VIKINGOVÉ

'A furore normannorum libera nos domine'
'Skona oss herre frĺn nordmännens raseri'
'Ach Pane, ochraňuj nás před běsněním Seveřanů'
[ běžná modlitba ve francouzských a anglických osadách během 9.století]

Snad nejznámějším obdobím švédských dějin (bráno z mezinárodní perspektivy) je doba Vikingů. Stereotypní představa Vikinga: je vysoké postavy, světlovlasý, divoké povahy, kterou zuřivě projevuje vůči všem ostatním národům a zemím. Ačkoliv bylo toto období ve srovnání se zbytkem dlouhé švédské historie krátké, je jedním z nejznámějších.

Posvátný ostrov Lindisfarne leží na pobřeží hrabství Northumberland v severovýchodní Anglii. Osmého června roku 793 byl překrásný letní den. Na ostrově byl klášter, který byl založen v 6.století a byl proslulý tím, že odtud pocházela velká část nejkrásnější literatury své doby. Některé z knih zde napsaných se dodnes dochovaly neporušené a čitelné. Zdejší mnichové, kteří neměli podezření na nic neobvyklého, šli dolů na pobřeží uvítat cizince, kteří právě připluli.
Toto popsal jistý autor asi o sto let později: 'Téhož roku pohané připluli ze severu do Bretaně s flotilou lodí. Byli jako bodající vosy a rozšířili se do všech směrů jako strašliví vlci, ničili, loupili, rozbíjeli a zabíjeli nejen zvířata, ale také kněží, mnichy a jeptišky. Přišli k lindisfarnskému kostelu, zabili vše živé, rozkopali oltáře a pobrali všechny poklady církve svaté'. Byli to Vikingové.

Nebyl to jejich první útok. Již dříve došlo k četným menším útokům, avšak byly spíše sporadické. Tentokrát to však bylo něco naprosto jiného. Pro vládce Bretaně znamenal tento útok silný otřes a po celé Evropě se rozšířily zvěsti o neohrožených seveřanech.
Francký král Karel Veliký měl anglického poradce, mnicha jménem Alkuin. Jakmile Alkuin uslyšel o útoku na Lindisfarne, napsal: 'Téměř 350 let jsme my a naši předkové žili v této nejlepší ze zemí a ještě nikdy předtím nezasáhla Británii taková hrůza jako ta, kterou nyní musíme trpět od této pohanské rasy. Nikoho ani nenapadalo za možné, že by takový útok mohl být proveden z moře. Pohlédni na kostel sv. Cuthberta zkropený krví svatých mnichů, oloupený o svou výzdobu, toto místo ctihodnější než kterékoliv jiné v Británii, jak padlo jako válečná kořist do rukou pohanské rasy'.
Příštího roku se Vikingové vrátili a vyplenili konvent (klášterní školu, pozn.překl.) v Jarrow, jen několik málo mil od Lindisfarne. Byl to skutečný začátek vikingské doby. Vikingové se měli stát prvními Evropany, kteří přežili zimu na Labradoru a New Foundlandu. Osídlili Grónsko, Island, Faerské ostrovy, Shetlandské ostrovy, Orkneje, Hebridy, a ostrov Man. Založili státy v Irsku a Británii. Podrobili si Normandii ve Francii a založili dynastii, která žila a vládla až hluboko do středověku
Postavili obchodní města v Birka (Švédsko), Hedeby (Dánsko) a Kaupangu (Norsko). Dokonce založili první kolonii v Americe dlouho předtím, než kohokoliv jiného v Evropě vůbec napadlo, že by daleko na západě za mořem mohla existovat nějaká pevnina. Vikingové rovněž založili královské říše v Rusku a postavili obchodní stanice podél řek odtamtud až k Černému a Kaspickému moři. Dostali se až do Konstantinopole a Bagdádu, Gurganu a Korezmu. Dokonce se dostali do styku s Byzantskou říší a vytvořili pro východořímského císaře obávaný elitní oddíl, gardu, která existovala několik set let.
Dobyli Londýn, obléhali Lisabon, vypálili Santiago, napadli Sevillu a Mallorku a obchodovali s evropskými otroky v severní Africe. Terorizovali Paříž (při četných příležitostech) a vypálili Hamburg a mnoho jiných německých měst. Dokonce se dostali až do Jeruzaléma a možná až do Alexandrie.
Během období od 8. června 793 do 15. října 1066 přicházeli tito cizinci ve vlnách, často byli mladí a hledali boj. Byli to velice dovední námořníci a válečníci.

Vikingské dědictví

Jejich činnost zanechala stopy navěky. Více než 900 nejběžnějších anglických slov pochází od Vikingů (např. sky, skin, scrape, skirt, husband (husbonde) a window (vindue)). V Anglii je více než 600 vesnických jmen, které lze přímo spojovat s Vikingy (Grimsby, Thoresby, Brimtoft, Langtoft aj.). Existují anglická hrabství, v nichž je asi 75% vesnických jmen odvozeno od Vikingů. Na Shetlandských ostrovech stoupá poměr až na 99%. V severovýchodní Anglii se mluvilo severskými jazyky až do 12.století, na ostrově Man až do poloviny 15.století.

V Normandii se nacházejí stále ještě vesnice se jmény, která mají svůj původ v severských zemích, jako např. Dalbec, Runitot, Bourguebu (Borgeby) a pohlaví la londe (av lund, offerlund). A každý francouzský námořní kapitán dodnes dává příkazy 'babord' a 'tribord', když míní nalevo a napravo. V Rusku, které bylo založeno lidmi z Rus (švédského hrabství Roslagen), dodnes nosí miliony lidí jména jako Oleg, Olga a Igor - pocházející ze jmen vikingských bohů Helge, Helga a Ingvar. Když Rusové zdvořile oslovují jeden druhého ve významu "pane", dané slovo (tj. gospodin, pozn. překl.) pochází z vikingského slova 'husbonden'.
Cizince Vikingové nikdy nepřestali udivovat a fascinovat. Nazývali je Obry ze severu, 'pohany', 'divochy', 'prvními rytíři' a takdále. Popisovali je jako barbary, ale také jako ušlechtilé poety s ženskými bohyněmi. Ještě dnes některé francouzské školní učebnice vysvětlují vikingskou povahu klimatem, v němž žili. Protože pocházeli z takových barbarských, studených a nudných (!) zemí, byli nuceni prolamovat svou melancholii trochou starého dobrého zabíjení nevinných lidí (a získat tak trochu slunce!).

Úspěch Vikingů

Jak tomu bývá, velkou vikingskou úspěšnost při obchodování a válčení nelze snadno vysvětlit. Jak bylo možné, že početně tak malá populace čítající něco kolem 800 000 lidí dokázala nahnat celé Evropě tak velký pocit strachu, jak se jim to povedlo? Na počátku vikingské éry nebyly ve Skandinávii žádná sjednocená království, a lidí, kteří se vydávali na křížové výpravy, byla menšina. Většina trávila svůj čas doma, kde se živili zemědělstvím a obecně se pokoušeli starat se o své záležitosti.
Jedním z hlavních důvodů jejich úspěchu byla skutečnost, že Evropa v té době teprve procházela těžkým časem sjednocování. Jak už to chodí, mnohá malá království spolu bojovala navzájem, aby vytvořila velký stát. Vikingové, kteří se učili od narození dobře bojovat (k čemuž je vyzývalo i jejich náboženství) a řídit lodě (které byly mimochodem tehdy nejlepšími loděmi v Evropě, a možná i na celém světě), měli tedy před sebou dost snadné protivníky. Když začali brát na palubu lodí i koně, byli při útočení na město víceméně neporazitelní, obzvláště pokud útok přišel znenadání a často z otevřeného moře přímo z lodí, které dokázaly plout dobrých 15 uzlů až přímo ke břehu (díky mělkým dnům lodí, pozn. překl.).

Loď byla jedním z hlavních faktorů vikingského úspěchu. Byla dlouhá, spíše užší a postavená z dubového dřeva. Dovednosti ve stavbě lodí se rozvíjely po celá staletí v těch zemích, kde loď byla jediným praktickým dopravním prostředkem. Když nefoukal vítr, bylo možné veslovat, a když od zádě přišel čerstvý vítr, lodě dokázaly plout velmi rychle. Nepotřebovaly hlubokou vodu (vikingská loď se běžně dala používat jako přistávací plavidlo) a dokázaly přitom ještě vézt těžký náklad. Daly se snadno ovládat a dokázaly nést velké množství válečníků (existovaly lodě, které dokázaly nabrat posádku až 200 mužů i více). Život na lodi byl dost tvrdý. Běžná loď byla asi 30 metrů dlouhá a měla v nejširším místě maximální šířku pět metrů.

Vikingové jedli sušené a solené maso a ryby, které ulovili během plavby. Na pití obvykle měli zkysané mléko, vodu a pivo (nebo medovinu). Aby zabránili kurdějím, jedli morušky a jistou rostlinu jménem cochleria officinalis. Jedinou ochranou před počasím jim byl (a to ještě pouze v nejlepším případě) malý stan. Každý muž na palubě měl svou vlastní truhlu, kde měl své osobní věci a majetek. Truhla rovněž sloužila jako lavice, na které seděli, když museli veslovat. Loď byla řízena velikým veslem na pravém boku, které se tak jmenovalo 'styrbord' (pravobok; anglicky dodnes 'starboard', pozn. překl.*), a zadní část prvního lodního důstojníka poukazovala na 'babord' (levobok, angl. port side, pozn. překl.**). Na vršku stěžně a na zádi byly malé vyvýšené plošinky nazývající se 'lyftingar'.
Lodí existovalo mnoho druhů. V útočné flotile bylo obvykle pár bitevních lodí dlouhého a úzkého tvaru, protože byly rychlé a schopné nést mnoho bojovníků. Pak tu byly obchodní lodě, které byly mnohem širší , aby mohly nést velký náklad (až 20000 kilogramů váhy). Tyto lodě se nazývaly 'knarr', možná kvůli zvuku, který vydávaly, když se pohybovaly na moři. Navigaci prováděla speciálně vycvičená posádka, která většinou navigovala podle hvězd a slunce. Někdy sebou Vikingové vezli ptáky, které vypustili a pluli podle nich k nejbližšímu břehu. měli pelorusy (překvapivě se podobající těm, které se používají dnes) a slavný "sluneční kámen". O tom se soudilo, že jde o podvrh, ale pozdější výzkum objasnil, že jej skutečně užívali. Sluneční kámen je minerál nacházející se na Islandu nebo v Norsku, který umí polarizovat sluneční světlo. Tímto způsobem se dá vidět, kde je slunce dokonce i když je zamračeno a slunce samo prostým okem nelze vidět. K měření délky uplavané cesty využívali svou zkušenost z pečlivého pozorování vln za lodí (toku vody kolem zádě). Ale neexistovaly žádné přesně metody, jak měřit rychlost. Vikingové obvykle pluli podél pobřeží tak blízko, jak jen to bylo možné, ale když museli, nebáli se ani vydat se na dlouhé plavby přes otevřené moře zcela bez kontaktu s pevninou.

De foro manligen
fjärran efter guld
och österut
gĺvo örnen föda
De dogo söderut
i Särkland.

Nápis na kameni nedaleko hradu Gripsholms.

Vikingové na cestách

Zatímco Vikingové z Norska a Dánska se vydávali dobývat nová území na západ a jihozápad, Vikingové z oblasti současného Švédska obvykle směřovali na východ a jihovýchod. Byl tu ještě jeden aspekt pro jejich zahraniční záležitosti. Zatímco Dáni a Norové obvykle dobývali a kolonizovali, Švédové obchodovali (ačkoliv byli dobře ozbrojeni a zcela jistě uměli bojovat) a netoužili zakládat království a kolonie. Existovali Švédové, kteří se vydávali na dlouhé plavby s Dány a Nory (tehdy byly rozdíly mezi těmito zeměmi mnohem menší než dnes), ale hlavní proud švédských Vikingů směřoval východním směrem. Cestovali mnohem dál na východ, než kterýkoliv jiný evropský národ. Švédští Vikingové dokonce se dostali až do Jeruzaléma (neboli města Jorsalir, jak jej nazývali), ke Kaspickému moři a do Bagdádu (ten nazývali Särkland). Stovky Švédů cestovali do východořímského města Konstantinopole (čili Miklagĺrd). Mnozí z nich se ze svých kombinovaných obchodně/plenivých výprav vrátili bohatí. Ve Švédsku bylo nalezeno více staroanglických mincí, než v Anglii samotné, a více než 90% všech mincí nalezených v Evropě pocházejících z Bagdádu a okolí bylo nalezeno ve Švédsku (konkrétně v Gotlandu).

Nikdo přesně neví, kdy byla založena Birka, ale rozkvětu dosáhla v 9.století n.l. Birka ležela v jedné z tehdejších lidnatějších oblastí Švédska. (a je tomu tak dodnes, protože se nachází v oblasti Stockholmu, čítající 1 milion obyvatel). Ležela někde na ostrově Björkö. Měla ideální polohu, v samém středu hrabství Mälardalen, Gästrikland a Dalarna. Celkové množství obyvatel této oblasti bylo něco kolem 50,000. Město samotné bylo chráněno zdí z hlíny a dřeva. Žilo v ní několik tisíc obyvatel, kteří zde byli ve službě a chránili město. Koncem 9.století zde náhle ustal všechen činorodý ruch a dodnes hledáme vysvětlení proč. Snad že by byli napadeni vikingskou flotilou z Dánska? Nebo že by přestěhovali své obchody do lépe chráněného města Sigtuna?

Co však historikové vědí, je, že styky s východem byly velmi prospěšné, a největší úrovně dosáhli, když rozkvétalo město Helgö (nedaleko Birky). Mnoho se též obchodovalo s Finskem a baltickými státy. Většina Švédů, kteří se vydávali do světa za obchodem byli 'rospiggarna', lidé z Roslagenu. To může být jedním z důvodů, proč Finové nazývají Švédsko 'Ruotsi', což znamená 'Roslagen'. A ještě dále na východ byla země jménem `Tavastaland'. Vikingové cestovali dále a dále na východ až k řece Něvě a jezeru Ladoga, kde, jak se věří, založili osadu, z níž se vydávali na cesty na jih. Jistý mnich jménem Nestor, který žil v Kijevě, napsal kroniku, která vypráví příběh o vikingských cestách a proč se usadili v Rusku. V kronice tvrdí, že Rusko bylo založeno Vikingy, nebo-li, jak jim říkali, `Varjager'.

Podle Nestora Vikingové uložili slovanským národům daně a proto byli nakonec vyhnáni ze země. Místní lidé chtěli mít vlastního krále. Bohužel v tomto neuspěli a po krátkém čase v zemi zavládla naprostá anarchie. Pak někdo přišel s chytrým návrhem: proč nemít krále odněkud jinud? Téměř vzápětí poslali pro krále z cizí země Švédska, a krátce nato se objevil Viking. Nestor píše: "Najděme si krále pocházejícího z jiné země, jenž nám poskytne spravedlnost a bude nám vládnout. A tak se vydali přes moře do země Varjagerů, do Ruserny. Protože tento národ se nazývá Ruserové jako jiní se jmenují Svearové. A ještě další se jmenují Normané, Anglové a někteří Gótové. Takže i všechny tyto mají svá jména." Když se poselstvo se svou neobvyklou nabídkou z cizí země objevilo ve Švédsku, byly okamžitě vybráni tři muži, kteří měli převzít vladařskou odpovědnost. Tito muži byli bratři a jmenovali se: Rurik, Sinjeus a Truvor. Nejstarší z nich (Rurik) se usadil v Novgorodu, zbylí dva odešli na Bílou Rus (Sinjeus), a do Izborska (Truvor). Nestor píše: "A tak po těchto Varjagerech se celá země Novgorodská nyní jmenuje 'zemí Ruserů' ."

Brzy zbyl v "Russlandu" pouze Rurik. Jeho bratři se vydali na výlet po řece Dněpr do města Kijeva (Könugĺrd), které úspěšně napadli a dobyli. Z Kijeva se vydávali na menší výpravy až do Konstantinopole. Rurik zemřel někdy kolem roku 879, a moc převzal další vikingský vůdce, Oleg.. Také on napadl Kijev a prohlásil toto město matkou všech ruských měst. Olega brzy vystřídal syn jeho bývalého pána, Igor. Švédská jména pro Rurika, Olega a Igor jsou: Rörek, Helge a Ingvar. Ale pokud jde o švédské souvislosti, jsou tu nejistoty.
V každém případě se v prvních mírových smlouvách nacházejí švédská jména zmíněná v celé své úplnosti v Nestorově kronice. Byla sice poněkud pravopisně pozměněna, ale dají se číst jako: Sven, Gunnar, Tord, Ulf a Karl. Tito Švédové, stejně jako všechna ostatní vikingská osídlení, se brzy asimilovala s původními obyvateli. Igorův syn dostal jméno Svjatoslav a založil Rurikidernaskou dynastii, Rurkoviče. Ti následně vládli nad oblastí Volkova - Lovatě a Dněpru až do roku 1610, kdy poslední Rurikovec Vasilij IV Sjusjkij, zemřel a byl nahrazen dynastií Romanovců. Tak jako na Britských ostrovech a v Normandii, Vikingové brzy ztratili své severské zvyky a tradici. Bylo jich prostě příliš málo, aby nějak ovlivnili původní obyvatelstvo. Švédové si mohli vybrat ze čtyř hlavních cest, kudy mohli cestovat mocným Ruskem dolů k bohatství Jihu. Jejich lodě mohly být taženy proti proudu na menších řekách dokud nedosáhli některého z přítoků Volhy. Kdyby si vybrali tuto cestu, míjeli by finsky mluvící národy celou cestu mezi Ladogou a místem zvaným Bulgar na ohybu Volhy. V tomto větším městě se Švédové setkali s Turky a jinými lidmi z jihu. Z Bulgaru vycházela jedna karavana do Číny - hedvábí, které bylo nalezeno v Birce, bylo velmi pravděpodobně přineseno právě touto cestou. Z velké části Vikingové obchodovali s tzv. `radamiter' (židovskými kupci). Jistý arabský spisovatel, Ibn Kordo Adbeh, popsal Vikingy takto: "Tito kupci hovoří arabsky, persky, francouzsky, španělsky, latinsky a slovansky. Cestují ze západu na východ. Ze západu přinášejí sebou eunuchy, ženské otrokyně, malé chlapce, tkaninu, kůži různých druhů a meče." Podle něj cestují do "Sindu, Hindu a Číny". Při svých cestách domů přinášejí různé druhy koření a jiných exotických věcí. Důkazem o tomto obchodování jsou stříbrné mince, které byly nalezeny ve městě Birka. Ukazují, že obchod mezi Švédy a oblastí mezi Bagdádem a Volhou byl dosti rozsáhlý.

Býti Vikingem

Důkazem toho, že Vikingové skutečně cestovali touto cestou, je to, že perští a arabští diplomaté napsali o svých setkáních s těmito seveřany neboli Rusery, jak jim říkali. Poměrně podrobně popsali vikingské tradice. Arabský posel Ibn Fadlan, jenž byl v Bulgaru během léta roku 922 byl svědkem příjezdu Vikingů a napsal o nich: "Nikdy předtím jsem neviděl tak dokonalá těla; byli vysocí jako palmy, světlovlasí, několik jich bylo rusovlasých. Nenosí žádné kabátce nebo kaftany, muži místo toho nosí šat, který jim pokrývá jednu stranu těla, ale ponechává jednu ruku volnou. Každý z nich sebou nosí sekeru, meč a nůž. Tyto věci mají vždy u sebe. Jejich meče jsou široké, rýhované a francouzské výroby. Od břicha až ke krku jsou potetovaní zelenou barvou - zobrazeními stromů a jiných věcí. Všechny jejich ženy mají přes prsa připojenu malou skříňku. Tato může být z železa, stříbra, mědi nebo zlata. Na každé ze skříněk je kroužek, k němuž je přivázán malý nůž. Na krku nosí náhrdelníky ze zlata a stříbra." Vikingové zřejmě na posla učinili dojem, ale rovněž píše o jejich špatné hygieně. Pokračuje: "Každý den brzy ráno přichází dívka s hlubokou mísou vody. Dává ji svému pánovi, jenž si následně umyje ruce, tvář a vlasy. Když skončí, dívka přenese mísu k muži nejblíže pánovi. Tento muž opakuje celý proces jako jeho pán. A tak mísa s vodou putuje od muže k muži dokud se každý neumyje." Pro známé Ibn Fadlana tento příběh musel být odstrašující, protože byli vzdělanými muslimy. Nikdy by nejspíš ani nepomysleli na koupel v něčem jiném, než v tekoucí vodě.

Další věc, která Ibna zajímala, byly sexuální zvyklosti seveřanů. Napsal o nich toto: "Na pláži si staví velké domy ze dřeva. V jednom domě bydlí deset až dvacet osob. Každý má lůžko k sezení (sic). Mají u sebe překrásné ženské otrokyně, které prodávají obchodníkům s otroky. Souloží se svými otrokyněmi, zatímco je jejich přátelé pozorují. Často tak činí skupina mužů v přítomnosti ostatních." Jeden z Ibnových nejzajímavějších příběhů se týká skutečného vikingského pohřbu, jehož byl svědkem ve městě Atil (které leží poněkud na jih od Bulgaru). Podle něj byla loď s mrtvým vytažena na břeh a byla obklopena dřevěnými modlami. Tělo oblékli do nejlepších šatů a umístili je v sedící pozici na podušky ve stanu, jenž byl postaven ve středu lodi. Mrtvý měl u sebe několik věcí, které mu mohly být užitečné na jeho cestě do země mrtvých. Byla mezi nimi harfa, jídlo, sekery atd. Byl zabit pes, rozdělen na dvě části a hozen do lodi. Psa následovali dva voli , dva koně a jedna slepice. Pak vybrali jednu z ženských otrokyní mrtvého muže, aby jej následovala do země mrtvých (Valhally, jak doufali). Opili ji alkoholem, předvedli před náčelníka a potom ji šest nejbližších přátel náčelníka přeneslo do stanu. Každý z nich s ní pak souložil a potom ji stará žena (nazývaná anděl smrti) zabila nožem (zároveň s tím, jak ji muži škrtili provazem). Pak příbuzní mrtvého zapálili loď. Nakonec naházeli velkou hromadu hlíny na popel a na její vrch všichni umístili dřevěný kůl, na který napsali jméno mrtvého a jméno svého krále.

Ibn pokračuje: "Když přistáli v tomto přístavu (Bulgaru) zanechali své lodě na břehu a přinesli si sebou maso, chléb, mléko a nobid (druh alkoholického nápoje) a šli k vysokému dřevěnému kůlu s vyřezanou hlavou. Kolem tohoto kůlu byly další menší sošky a za nimi jiné velké kůly. Kupec jde kupředu k velkému kůlu uprostřed a pak pokleká na kolena a pokládá svou hlavu čelem k zemi a říká: "Ó, můj bože, procestoval jsem dlouhou cestu a přivedl jsem tolik a tolik otroků a mečů. Nyní ti přináším tyto oběti." Když to řekne, položí všechno, co má, před onen dřevěný kůl a říká: "Kéž bys mi poslal velmi bohatého kupce, který bude nakupovat za mých podmínek a bez řečí." Jestliže jdou obchody dobře, vrátí se a obětuje zvířata; jestliže ne, přináší další oběti k soškám a žádá je o pomoc." Arabský historik Ibn Miskaweik vypráví o útocích Ruserů na Bredu jižně od Baku roku 943 n.l. Popisuje je jako silný národ, který, jak se zdá, neumí vůbec ustupovat. Byli vyzbrojeni sekerami, meči a dlouhými noži. Bojovali s kopími a štíty. Zabili arabského guvernéra a jeho lidi vyhnali. Arabové, kteří přežili, museli vykoupit své životy za velkou cenu. Ženy v tomto obchodu nebyly zahrnuty; Ruserna si je ponechali pro sebe. Podle kronik drželo 6000 Ruserů celé město proti opakovaným útokům Arabů. Pokaždé, když nějaký Ruser zemřel, byl pohřben se ženami, které měl rád a se svými zbraněmi.

Vikingové nakonec Bredu opustili sami od sebe, ale až poté, co odnesli všechno hodnotné, včetně žen, k řece Kuře, kde měli své lodě. Jedna z dalších cest jižně přes gĺrdarike, po níž putovali Vikingové, vedla městem Stará Ladoga na řece Volkov. Byla zde obchodní stanice jménem Aldeigjuborg, z níž Vikingové mohli zamířit do Novgorodu, kterému říkali Holmgĺrd. Odtud přepluli jezero Ilmen a pluli po řece Lovat. Když nemohli už cestovat lodí dál, táhli své lodě po souši, dokud nedošli k splavné řece, kterou mohli cestovat k Dněpru, který je dovedl následně do Kijeva a konečně k Černému moři. Jakmile dorazili k Černému moři, byli téměř u konce své cesty; čekalo je pouze proplutí Bosporem a potom byli už v Konstantinopoli, které Vikingové říkali Miklagĺrd, "velké město". Vikingové měli dva důvody, proč putovali zrovna takto - obchod a válku. Dokonce se pokusili vpadnout do města, ale poprvé poznali, že proti nim stojí zdatnější nepřítel. Obránci byli vybaveni čímsi na způsob tehdejšího napalmu (olej, sulfur a smůla - řecký oheň), kterým kropili své nepřátele z jakéhosi druhu plamenometné věže. Sami se kryli před žárem kabátci vyrobenými z nehořlavého materiálu. Toto jistě na Vikingy silně zapůsobilo. Na severu se vypráví dodnes mnoho příběhů o ohnivých dracích a magické košili, kterou Ragnar Lodbrok dostal od své ženy Kraky. Po jisté době obě válčící strany uzavřely dohodu a začalo mírumilovnější obchodování. Smlouva byla k Vikingům hodně krutá - neměli dovoleno cestovat ve skupinách větších než 50 osob, nosit zbraně a nesměli kupovat více hedvábí nebo tkanin než měli přiděleno. Nesměli ani zůstávat přes zimu ve městě. Naproti tomu měli přístup do veřejných plováren, lodě jim spravovali bez toho, že by museli platit náklady oprav a dostávali zadarmo jídlo a pití. Na císaře konstantinopolského velmi zapůsobila nebojácnost těchto seveřanů, a to do té míry, že si sestavil ochranku pouze z Vikingů. Ale Vikingy toto neuspokojovalo a šli dál na východ. Kam až přesně se dostali, nemůžeme dnes říci, ale víme, že se vážně pokoušeli dojít až do Samarkandu.

Poznámky k čes. překladu

*, ** pouze uvádím originální slovo v pův. anglicky psaném textu, "port" znamená dodnes anglicky "levobok", je to slovo odvozené právě z pův. severského tvaru; totéž platí u angl. "starboard" (<= styrbord)

(c) 2002 transl. Mimir@uzdroje.cz