Vikingové v Anglii

Ó Bože, osvoboď nás od řádění Normanů, modlili se úpěnlivě před tisíci lety věřící v kostelích a klášterech severní Francie. U mnoha jiných národů tomu jistě bylo podobně, neboť Vikingové představují, díky svým výbojům, významný mezník v historii nejen skandinávských zemí. Jejich mateřskou domovinou byla ovšem Skandinávie, a to především Dánsko, Norsko a Švédsko.

Jakého původu je slovo Viking? Všechno nasvědčuje tomu, že Vikingové se sami Vikingy označovali a tudíž že je toto slovo původu severského. Jiné národy užívali k jejich označení jmen jako Normanni (Franská říše), Dani (Anglie) nebo Ascomanni (Německo). V prvním případě jsou jistě myšleni Norové a v druhém Dánové. Třetí název znamená asi tolik jako "jasanoví muži", neboť vikinské lodě bývaly stavěny z jasanového dřeva. V Irsku byl Viking označován jako Gall (cizinec) nebo Lochlannach (člověk ze Severu). Se slovem Lochlannach se pojilo adjektivum "bílý" pro Nory a "černý" pro Dány, což pravděpodobně souviselo s barvou vikinských štítů nebo drátěných košil. Švédští Vikingové bývali v Byzanci a Arábii označováni slovem Rus (z Ruotsi = veslaři). V Řecku se pak pro skandinávské bojovníky vžil název Vaeringjar a ve Španělsku Madjus (pohanští kouzelníci).

Existuje mnoho možností, z jakého slova je slovo Viking odvozeno. Pokud by bylo původu severského, mohlo by mít základ buď ve slovech víg (boj, bitva) nebo vík (zátoka, záliv, fjord). Další možností je souvislost s norským místním jménem Vík (kraj na obou březích Oslofjordu) a že Viking byl prostě ten, kdo pocházel z Víku. Ovšem v jedné z franských kronik jsou lidé z Víku nazýváni Víkverjar nebo Vestfaldingi, takže tato možnost skutečnosti příliš neodpovídá.

Není-li slovo Viking severského původu, nabízí se možná souvislost se staroanglickým slovem wic (tábor), latinsky vicus. Potom by Vikingové byli prostě lidé žijící v táborech. Další možností je opět latinské vicus, nyní však s významem "město". Od městských obchodníků, kteří své obchody realizovali jak prostřednictvím peněz tak i zbraní, už není daleko k přesunu významu na slovo "pirát". Pak by např. Sles-viking byl pirát pocházející ze Šlesviku.

Objevily se rovněž názory, že slovo Viking pochází od vikja (vyhýbat se) nebo wikan (tuleň) - zde by byl Viking vlastně lovec tuleňů. Podle další hypotézy maskulinum víkingr neoznačovalo výlučně Seveřana, ale všeobecně "bojovníka - mořeplavce, podnikajícího daleké výpravy z rodné země". Naproti tomu femininum víking pak znamenalo "námořní pirátská výprava ke vzdáleným pobřežím".

Vikingové byli proslulí a obávaní válečníci, kteří na svých výpravách ohrožovali celou Evropu. Především díky výtečnému mořeplaveckému umění se dokázali rychle dostat přes moře, oceán nebo i po řekách hluboko do evropského vnitrozemí a naprosto nečekaně tak překvapit vyhlédnutou zemi. Kolonizační zájmy tří skandinávských zemí se ubíraly mnoha směry:

Norští Vikingové se soustředili na sever a jih. Už počátkem vikinského období osídlili severoskotské ostrovy, přivlastnili si ostrov Man a zachytili se ve Skotsku, Irsku a prakticky na všech březích kolem Irského moře. Odtud postupovali nejen hluboko do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy často střetly se zájmy Dánů, ale i do severní a jižní Francie a dokonce do Středozemního moře.

V mladší části vikinského období se Norové zaměřili na končiny severnější: na Faerské ostrovy, Island a Grónsko. Z Grónska to už pak byl jenom kousek k objevení nové země pokryté lesy, kterou, kvůli vinné révě rostoucí vysoko na severu, nazvali Vinnland (ztotožňuje se s Amerikou). Norští Vikingové se tak díky náčelníku Leifu Erikssonovi stali prvním i Evropany, kteří vkročili na americký kontinent.

Švédští Vikingové se zaměřili spíše na východ. Po velkých řekách postupovali přes celé Rusko a dále na jih, do Byzance a arabských zemí.

Konečně dánští Vikingové zaměřili svou expanzi na jihozápad. Tak pronikali podél pobřeží a po řekách celé severní Francie, do Anglie, odtud dále na jih až do Gibraltarského průlivu a společně s norskými a švédskými Vikingy přes Středozemní moře. Dánská zájmová oblast měla i svou východní část - západní Balt.

Vzhled, oděvy, šperky, zbraně, lodě

Z archeologických nálezů, které ovšem nejsou nijak hojné, se dovídáme, jak asi Vikingové vypadali. Jejich tělesná výška se pohybovala v průměru těsně pod hranicí 170 centimetrů. Lebky měli převážně dlouhé, tzv. dolichocefalické, typu, který bývá všeobecně označován za nordický. Pro tento typ je příznačná úzká a jemně formovaná lebka s nízkou obličejovou částí a s nízkými, poněkud šikmo položenými očnicemi. Vikingové byli světlé pleti a měli převážně plavé nebo rusé vlasy a modré oči.

Oděvy Vikingů se, ostatně jako všude jinde, lišily podle zámožnosti majitele. Muži nosili silný vlněný kabátec, sahající až do poloviny stehen nebo poněkud výše. Kabátec měl dlouhé rukávy, byl tvarován, v pase přiléhal úhledně k tělu. Zpravidla splýval volně, ale mohl být také přepásán. Součástí mužského oděvu byly také dva typy kalhot - jednak to byly kalhoty dlouhé a přiléhavé, jednak široké a podkasané, podobné širokým pumpkám. Ty asi lépe vyhovovaly majetnějším Vikingům, kteří tak stavěli na odiv svůj blahobyt. Třetí součástí mužského oděvu byl dlouhý plášť. Dole byl zakončený dvěma cípy, sahajícími až téměř k zemi. Vikingové jej nosili dvěma způsoby, a to tak, že cípy směřovaly buď nalevo a napravo, anebo dopředu a dozadu. Krom toho si lášť shrnovali ke straně, takže měli jednu paži volnou.

Vikinské ženy z bohatších vrstev oblékaly přes jemnou, někdy skládanou košili svrchní šat, který byl bez rukávů a skládal se ze dvou částí upevněných pomocí poutek na dvou oválných bronzových sponách na prsou. Šat byl dlouhý, sahal až k zemi a měl dokonce vlečku. Přes něj převlékala Seveřanka třetí součást svého oděvu, což byla kratší nebo delší, v cípy vybíhající kápě bez rukávů. Na krku nosily ženy šňůry perel a ze spon na hrudi jim visely na jemných řetízcích nůžky, pouzdro na jehly, nůž a klíče. Vlasy si ženy svazovaly do velkého uzlu na šíji, upravovaly do síťky nebo je skrývaly pod pokrývkou hlavy. Mladé dívky však nosily oděv méně okázalý - většinou to byla krátká sukně a vysoké boty.

Vikingové milovali přepych a s ním spojené různé ozdoby a šperky. Jedinými mužskými ozdobami však byly pouze hedvábná čelenka hlað a náramek, což byl pletený nebo točený kruh, zhotovený ze zlata nebo stříbra. Takovými náramky obvykle odměňovali králové a jarlové členy své družiny nebo skaldy (= básníky).

Oproti tomu vikinské ženy měly šperků daleko víc. Byly to jednak zlaté nebo stříbrné kruhy, podobné náramkům mužů, často však větší, které ženy nosily na krku nebo možná ve vlasech, jednak soupravy spon, které nosily na prsou. Tyto soupravy se vždy skládaly ze dvou oválných pozlacených bronzových spon, určených k upevnění šatu, mez i něž s i ženy připínaly sponu třetí, kulatou nebo často třícípou nebo-li trojlistou, zhotovenou z bronzu nebo stříbra. Všechny spony byly ozdobeny ornamenty se zvířecími motivy. Jako ozdoby sloužily také dlouhé, jemně zpracované řetězy, zakončené zvířecími hlavami a doplněné někdy amulety v podobě Thorova kladiva. Různé šperky přiváželi Vikingové svým ženám také ze zámořských výprav.

Vikingové prosluli jako neohrožení bojovníci. Jejich nejčastějšími zbraněmi byly meč, sekera, kopí, luk a šípy. Přední místo mezi nimi patřilo meči a sekeře, jež každý Seveřan, hodný jména Viking, nosil neustále při sobě. Nejdůležitější zbrojí pak byl dřevěný štít a kroužkové brnění s koženou nebo železnou přilbou.

Vikingové bojovali vždy jako pěchota. Mezi těmito válečníky byli i tzv. berserkové. Byli to zuřiví, napůl šílení profesionální rváči, jichž se v bitvě zmocňovalo opojení bojem - pověstný berserksgangr, propůjčující jim strašnou sílu. Údajně byli naplněni Odinovou zuřivostí, neměli brnění, bili se jako zuřiví vlci, kousali do štítů, měli sílu jako medvědi a nezastrašily je ani oheň ani zbraně. Po bitvě, když opojení pominulo, upadli však berserkové do bezmocné letargie. Jiní divocí válečníci se nazývali ulfheðnar, vlčí kožichy.

Velkou láskou Vikingů byly lodě. Právě díky nim se mohli během svých expanzí dostávat tak daleko. Vikinské lodě byly stavěny velmi důmyslně - byly dlouhé, široké, pružné a měly nízký ponor. Stavěly se většinou z dubového nebo jasanového dřeva, kormidlo pak bylo zhotoveno z borovice. Tyto lodě měly nejenom vesla, ale i plachty, což na danou dobu nebyla zrovna obvyklá věc. Podél pravého i levého boku bývaly vikinské lodě ozdobeny zavěšenými štíty. Trup lodi byl tvořen několika plaňkami. Jednotlivé řady planěk byly navzájem snýtovány, přičemž vrchní plaňka vždy částečně překrývala plaňku spodní. Mezery byly utěsněny vlněnými provazci, napuštěnými dehtem. Řady planěk byly s lodními žebry spojeny houžvemi, vedenými otvory v silných výstupcích na vnitřní straně planěk. Tyto výstupky byly zhotoveny z téhož kusu dřeva jako plaňka a nebyly tedy do ní vsazovány. Uprostřed lodi pak spočíval těžký blok z dubového dřeva, v němž byl zasazen stěžeň. Na tomto bloku byl upevněn druhý blok ve tvaru ryby, provrtaný uvnitř a skýtající oporu vztyčenému stěžni. Takto důmyslně postavené lodě umožňovaly Vikingům jak dlouhé zaoceánské plavby, tak i plavby po evropských řekách. Typickými vikinskými loděmi byly válečná dlouhá loď drakar (pojmenovaná podle dračí hlavy na přídi) a knarr, což byla robustní přepravní plachetnice užívaná hlavně při kolonizaci.

Vikinská společnost, právní systém, mentalita a všední život

Společnost vikinského světa se skládala ze tří stavů. Nejnižší místo v sociálním rozvrstvení patřilo nesvobodným otrokům. Postavení severského otroka se prakticky mnoho nelišilo od jiných zemí - neměli práva, museli vykonávat ty nejtěžší práce a jejich zavraždění se nepokládalo za vážný zločin.

Vlastním jádrem společnosti byl selský stav. Typický sedlák sice nehospodařil na velkých pozemcích, ale byl svobodný. Do tohoto stavu patřily kromě rolníků i řemeslníci a samozřejmě válečníci, kteří se pod vedením náčelníka nebo dokonce krále účastnili zámořských výprav.

Nad selským stavem bylo místo jarlů. To byla jakási šlechta, velkostatkáři, jimž vlastnictví půdy a jiné bohatství dovolovaly vydržet si bez obtíží družinu, mít vlastní lodě a všestranně uplatňovat svůj vliv.

Na vrcholu celé společnosti stál král, jehož si ze svého středu volili náčelníci. Vikinský král byl typický "primus inter pares", první mezi sobě rovnými. Moc krále byla omezena mocí "lidu", tzn. shromážděním svobodných mužů. Učinit rozhodnutí proti vůli shromáždění náčelníků, jehož každý člen se - kromě jména - cítil králi roven, bylo obtížné, pokud ne vůbec nemožné.

Právní řád vikinské společnosti spočíval na shromáždění svobodných mužů - tzv. thingu. Thing, tvořený radou svobodných mužů, způsobilých svým věkem a svými vlastnostmi nosit zbraň, se scházel, aby dbal zachovávání práva, vynášel rozsudky a projednával záležitosti týkající se zájmů celku. Zákon byl souborem zvyklostí, tradovaných v ústním podání od generace ke generaci. Staří členové thingu měli povinnost připomínat znění zákona na thingových shromážděních a udržovat je v paměti všech. Ke snazšímu zapamatování zákona sloužily ustálené formulace, opírající se o aliteraci. Výše trestu, stanovená pro svobodného muže za zločin násilí nebo vraždy, se řídila podle stupnice pokut , zvané mannbaetr. Plná pokuta byla vyměřena za zabití člověka nebo za useknutí nosu, poloviční za vypíchnutí oka, čtvrtina pokuty za useknutí ucha apod. Rozsudek vynášeli sami členové thingu. Spravedlnost však byla mnohdy zatlačena mocí, neboť na provedení rozsudku musel postižený dohlédnout sám, a to, pokud se jednalo o příslušníka slabšího rodu, nebylo vůbec jednoduché.

Vikingové se vyznačují specifickou mentalitou a vztahem k životu. Byli to velmi pohostinní lidé, kteří nesmírně dbali na svou pověst a čest. Slovo, ať již vyřčeno do očí nebo za zády, pro ně znamenalo velmi mnoho, a proto se byli schopni za jeho zrušení bít na život a na smrt. Vikinský bojovník byl neobyčejně hrdý a smělý, toužil po boji a po slávě, byl ctižádostivý a pohrdal smrtí. Popis Vikingů je ovšem poznamenán názory autorů. Tak bývají označováni buď za lstivé, proradné, neohrožené a kruté, anebo jsou pokládáni za vzor ušlechtilosti, odvahy, velkomyslnosti a kázně.

Vikingové nebyli pouze válečníci. Pokud se zrovna neúčastnili nějaké výpravy, zabývali se docela všedními pracemi, aby si zajistili obživu. Bylo to převážně zemědělství a chov dobytka, ale také honitba, rybolov a obchod. Na svých skromných políčcích pěstovali hlavně žito, ale i ječmen a oves. Z domácích zvířat chovali vikinští sedláci koně, dobytek, ovce, kozy, prasata, psy a kočky.

Jejich strava se skládala z plnozrnného žitného chleba, kaše z ječmene a ovsa, ryb, masa veškerých domácích zvířat, dále ze sýru, másla a smetany. Na jídelním lístku jistě nechyběla ani zelenina, především hlávkové zelí a cibule, dále plody různých stromů a keřů, jablka, rozličné bobule, lískové oříšky a včelí med. Oblíbenými nápoji bylo pivo a medovina, v zámožných vrstvách se vyskytovalo dokonce i víno. Vikingové znali úpravu masa pečením, vařením i sušením. Jídali však pouze dvakrát denně.

Na hygienu Vikingů jsou v historických pramenech rozdílné názory. Podle některých Vikingové moc čistotě nedali a "podobali se divokým oslům". Naproti tomu s hygienou je dokonce spojeno severské jméno, označující sobotu - je to laugardagr, den koupele. Vikingové, žijící v Anglii, si prý česali vlasy, koupali se v sobotu a měnili často šatstvo, aby snáze překonali cudnost žen a podařilo se jim získat za milenky i dcery šlechticů.

Rodina hrála ve vikinské společnosti významnou roli. Ve srovnání se společností jako celkem byl rod pro jednotlivce sice méně početnou, ale zato silnější ochrannou institucí. K rodu se utíkali jeho příslušníci v ohrožení nebo v případě sporů, půtek a vraždění. Rod jim poskytl ochranu, ale předpokládal i přispění jejich - např. ve sňatkové politice. Ten, kdo rod ztratil, se vystavoval nebezpečí, že jej stihne nejhorší ze všech trestů - osud psance.

Náboženství, runové písmo

Vikingové byli pohané, kteří uctívali mnoho bohů. Severský panteon tvořily dva božské rody - ásy (aesir) a vany (vanir). Středem veškerenstva bylo sídlo bohů Asgard s obrovskou síní bojovníků boha Odina, Valhalou, mající 640 bran, a s trůnem Hlidskjalfem, z něhož mocný Odin přehlížel svět. Nebeské sídlo bohů bylo od světa lidí odděleno mostem Bifröstem, chvějivou duhou. Kolem zemského kotouče se rozprostíral veliký oceán, v němž sídlil nestvůrný had Midgardsormr. Na dalekých březích obrovského moře ležel pak skalní svět obrů, Jötunheim, s hradem Utgardem. Pod zemským kotoučem se rozkládal Hel, říše smrti.

Samostatným symbolem světa s jeho dobrem i zlem, radostí, starostí a utrpením, byl mohutný jasan Yggdrasil, jehož koruna se dotýkala nebes, jeho větve se klenuly nad celou zemí a jeho tři kořeny sahaly do Helu, do Jötunheimu a pod svět lidí - Mitgard. U paty Yggdrasilu byly dvě studně, z nichž jedna náležela bohu moudrosti Mími a druhá bohyni osudu Urd. Ve větvích obrovského jasanu seděl orel a mezi jeho očima jestřáb, jehož bělilo slunce a vítr. Kořeny stromu hlodal had Nidhögg a mezi ním a orlem přebíhala klevetivá veverka, která nosila sem a tam slova zla. Pupence Yggdrasilu okusovali čtyři jeleni a jeho peň ze stran trouchnivěl. Avšak norny, které strom denně zavlažovaly, aby neuschl, mu přinášely útěchu a osvěžení a jejich medová rosa poskytovala potravu včelám. Na posvátném místě při Urdině studni se scházel thing bohů a tam sídlily též tři nejvyšší norny - bohyně minulosti, přítomnosti a budoucnosti, Urd, Verdani a Skuld.

Ne všichni vikinští bohové měli stejnou moc. Někteří z nich se těšili velké oblibě, jiní byli téměř zapomenuti. Stejně jako u jiných národů i zde vládl každý z bohů určité lidské potřebě nebo činnosti.

První místo mezi těmito bohy patřilo Odinovi. Byl to bůh mocný, velkolepý a démonický, ale současně i hrůzný a sadistický, posedlý stravující touhou po moudrosti a vědění. Byl nemilosrdný a náladový, bůh války a padlých bojovníků. Byl však také bohem skaldů, vládl mystickým opojením, velikým patosem a duševní extází. Vyznal se v čárech a kouzlech, znal všechna hnutí duše i mysli. Býval doprovázen svým kopím Gungni, obrozujícím prstem Draupni a rychlým osminohým koněm Sleipnirem. Střežen byl dvěma vlky a informován dvěma havrany. Odin měl obzvláštní zálibu v runách. Zjevoval se na bojištích a navštěvoval odsouzence jako vysoká jednooká bytost se širokým kloboukem, zahalená do dlouhého pláště. Byl bohem králů, jarlů, náčelníků, kouzelníků a básníků. Bojovníci, padlí v Odinově jménu na bojišti, přicházeli po smrti v doprovodu valkýr do Valhaly a byli přijati do nepřehledného zástupu Odinových válečníků, kteří při něm budou stát, až nadejde zánik světa ragnarök. Na cestě za svým vysokým cílem - za shromážděním všeho vědění a vší moudrosti, za poznáním všech tajemství a temných pravd - se bůh Odin nezastavil ani před zradou a lstí, ani před porušením slibu: byl tvrdý k jiným i sám k sobě.

Docela jiným bohem byl Thor, který se těšil oblibě převážně sedláků, kovářů, rybářů a lodníků. Byl to silácký bůh s rezavým vousem, kozlím spřežením a mohutným kladivem. Thor byl věrný ochránce vikinského sedláka, vynikající bojovník, který, na rozdíl od Odina, nepostrádal smysl pro humor. Kdykoli se Thor se svým spřežením řítil oblohou, burácel hrom. Dokázal se snadno rozohnit hněvem, brzy se však opět utišil; neměl rád úzkost ani lest. Thor byl považován také za ochránce úrody a podporovatele jejího růstu, byl bohem zemědělství.

Dalšími významnými bohy vikinského panteonu byli sourozenci Frey a Freyja. Frey byl bohem soulože, ale do jeho pravomoci spadala také plodnost a růst lidí, zvířat a rostlin, déšť a sluneční záře. Jeho sestra Freyja byla bohyní lásky a plodnosti. V Asgardu měla také svůj vlastní vůz tažený kočkami.

Velkou spojitost s magií měly u Vikingů runové znaky. Runy nebyly pouze prostředkem zaznamenávání zpráv o udatných činech, stavbách mostů nebo silnic a nesloužily jen jako památka na určitou osobu. Naopak byly považovány za cosi tajemného, kouzelného a posvátného. Byly to nástroje mystické moci, které mohl zasvěcenec použít k přivolání buď dobra nebo zla. Runové znaky se převážně vytesávaly na tzv. runové kameny, ale tepaly se dokonce i na různé spony. Starší runová abeceda měla 24 znaků a nazývala se futhark. Ve vikinském období se však používal tzv. mladší futhark, který měl pouze 16 znaků. Ve skupině mladších runových nápisů lze rozlišit tři různé runové řady. Především to byly runy dánské, rozšířené v Dánsku, jeho koloniích a Skaane, dále runy švédsko-norské, vyskytující se ve východním Švédsku, v jižním a západním Norsku a v norských koloniích na západě, a konečně tzv. runy halsingské, což bylo jakési kurzívní písmo, vzniklé vynecháním nožky každého runového znaku.

Motivy vikinských výprav

Ne všechny výpravy, které Vikingové podnikali, byly stejného rázu. Lišily se především charakterem a cíly. Podle těchto aspektů musíme rozlišovat pirátské výpravy menšího rozsahu, větší expanze s cíli politickými, mohutná válečná tažení s cílem kolonizace a pronikání za účelem obchodu. Důvody těchto výprav pak byly především přelidnění země, o čemž svědčí početnost vikinských armád, a vnitřní rozpory, neboť kdykoliv byl prohlášen nový král, jarl či náčelník, vydala se nespokojená menšina za hranice, aby tam získala buď spojenectví mocných panovníků nebo hmotné statky, které by jim po návratu zajistily větší podporu. Hledat štěstí a bohatství se za moře vydávali i mladí muži, kteří nebyli prvorození a tím pádem neměli nárok na rodinný majetek.

Menší pirátské výpravy pořádali Vikingové čistě za získáním majetku. Přepadali kláštery a bohaté statky, které plenili a drancovali, a se získanou kořistí se potom vítězoslavně vraceli domů. Tento typ výprav byl však doménou pouze malých náčelníků; severští králové a jarlové snili o větších cílech.

Za politickou expanzi považujeme jakousi nevyhlášenou válku s cílem dobytí území. Tento typ výprav byl sice poněkud většího rázu než předchozí pirátské výpravy, ale ještě nemohl být považován za kolonizační expedici. Šlo zde čistě o politický a obchodní zájem.

Kolonizace sehrála u Vikingů velkou roli. Byla provázena mohutnými výpravami, které měly za cíl, získat nová území pro další život. Sem můžeme zařadit dobývání Francie, Anglie a Irska, ale také expedice na Faerské ostrovy, Island a do Grónska. V tomto případě šlo o končiny osídlené jen velmi málo nebo zcela pusté, a tak Vikingům zbývalo pouze uskutečnit tzv. zábor země.

Posledním typem vikinských výbojů byly výpravy za získáním nových obchodních možností. Přestože se pořádaly i do západní Evropy, jejich hlavním dějištěm byl evropský východ.

Historie osídlování Anglie Vikingy

Politická situace v Anglii předvikinského období (8. stol.) vypadala následovně: Anglie byla rozdělena na řadu menších království; k nim patřila např. Mercia, Wessex, Essex, Kent, Východní Anglie a Northumbria. V posledních desítiletích 8. století byl nejmocnějším z anglických panovníků vládce Mercie, král Offa, jenž si říkal "Rex Anglorum"a až do své smrti v roce 796 ovládal - ať již přímo či nepřímo - celou jižní Anglii. Byl prvním anglickým králem, který měl i určitý vliv na evropském kontinentě a pěstoval, alespoň občas, přátelské styky s Karlem Velikým. Po jeho smrti byla Anglie po celou generaci oslabována vnitřními spory, až se v jihovýchodní Anglii a načas i v Mercii samé ujal moci Egbert z Wessexu; po něm nastoupil jeho syn Ethelwulf. Avšak moc jihoanglických králů nebyla natolik působivá, aby Vikingy zastrašila. Podobně ani Northumbria ani Skotsko nebyly v 9. stol. schopny nějak zvlášť organizované obrany proti vikinským výpravám.

Pro Anglii začíná její vikinská kapitola rokem 835, kdy pronikli dánští Vikingové do ústí Temže. V následujících třiceti letech pak byla do Anglie podniknuta řada severských výprav, a to především za účelem pirátství. Výchozími body vikinských útoků byly zpravidla ostrovy Thanet (při severovýchodním výběžku Kentu) a Sheppey (u ústí Temže). Přes veškeré úsilí se Anglosasům Vikingy z ostrovů vypudit nepodařilo.

Roku 850 se vypravil ze svého tábora na ostrově Thanet dánský vikinský náčelník Rorik a zpustošil Canterbury a Londýn. Následujícího roku však byl poražen Ethelwulfem, který vládl ve značné části jižní Anglie a kterému se v dalších letech podařilo názorně přesvědčit Vikingy o tom, že je neprozíravé podceňovat schopnosti anglosaských válečníků. Celkově se ukázalo, že jižní Anglie je schopna vlastní obrany. Proto Vikingové přesunuli svou základnu do Východní Anglie a zaměřili se poněkud severněji. V roce 866 odtud zamířilo spojené "velké pohanské vojsko" do Northumbrie pod vedením tří synů Ragnara Lodbroka - Ubbiho, Halfdana a vynikajícího stratéga Ivara Beznohého - a již 1. listopadu téhož roku dobylo Yorku. v příštím roce se vojsko vydalo do Mercie a pozdě na podzim se zmocnilo Nottinghamu. Obyvatelé Mercie zaplatili tzv. danegeld, což bylo výkupné ve stříbře, a Vikingové se vrátili do Yorku, kde pohodlně přezimovali. Vikinská armáda pak dále pokračovala na jihovýchod směrem na Peterborough a Ely. Během těchto událostí byl král Edmund z Východní Anglie zajat a zabit. Roku 870 přišla řada na Wessex. Proti Vikingům se postavilo vojsko v čele s králem Ethelredem a jeho bratrem Alfrédem. 8. ledna roku 871 sice Anglosasové zvítězili u Ashdownu, avšak jejich vítězství nebylo rozhodující. Za tři měsíce poté král Ethelred zemřel a na trůn nastoupil jeho bratr Alfréd, který se prozatím spokojil s vyplacením danegeldu. Vikingové se usadili přes zimu roku 871-872 v Londýně a jejich vrchním velitelem se stal Halfdan Lodbroksson. Tehdy došlo k rozdělení vikinského vojska na dvě části. První z nich se po nějakém čase vydala pod Halfdanovým vedením opět na sever - do Northumbrie. V Yorku pak Halfdan rozdělil svým bojovníkům půdu a ti se pokusili, poprvé na anglickém kontinentě, o kolonizaci.

Druhá část vikinského vojska se shromáždila roku 876 v Cambridgi a zahájila mohutnou ofenzívu proti Wessexu, kde vládl král Alfréd. Od severu zaútočili Vikingové pozemními silami, z jihu pak flotilou, kterou přesunuli z východního zálivu The Wash kolem Kentu k jižnímu pobřeží. Pro celý Wessex to byly těžké časy a král Alfréd bloudil podle pověsti v lesích a bažinách jako bezejmenný dobrodruh. Přesto se mu o něco později podařilo Wessex zachránit - s vypětím všech sil shromáždil vojsko a na jaře roku 878 s ním připravil Dánům rozhodující porážku u Edingtonu ve Wiltshiru. Vikingové ustoupili až do Východní Anglie, kde začal jejich král Guthrum, podle Halfdanova příkladu, svým mužům rozdělovat půdu. Londýn zůstal zřejmě v dánských rukou až do roku 886, kdy byl osvobozen králem Alfrédem. Alfréd byl sice nyní všeobecně uznávaným vládcem svobodné části Anglie, ale čekalo na něj ještě mnoho bojů se Seveřany. Aktivita dánských Vikingů totiž silně vzrostla, když se roku 892 do Anglie vrátily zbytky "velkého vojska" z Francie, a srážky trvaly až do roku 896, kdy bylo toto vojsko rozpuštěno. O tři léta později král Alfréd Veliký zemřel.

Koncem 9. století byla tedy celá jižní Anglie včetně Londýna opět samostatná; ústřední mocenské postavení měl Wessex. Severně od Temže se pak rozkládala ta část Anglie, která byla dánskými Vikingy dobyta a kolonizována. Toto území se nazývalo Danelag (Území dánského práva) a zahrnovalo Východní Anglii a částečně Mercii a Deiru. Z dánských Vikingů se v Danelagu stali svobodní sedláci, kteří si na anglické půdě zachovali své zvyky, zákony i řeč. Srdcem Danelagu byla země pěti hradů - Lincolnu, Stamfordu, Leicesteru, Nottinghamu a Derby, tj. přibližně území vymezené na východě zálivem The Wash a ústím Humberu do Severního moře a na západě Walesem a západní Mercií.

Také norští Vikingové se vážně zajímali o anglické území. Nejprve se usadili na skotských ostrovech (Shetlandy, Orkneje a Hebridy) a odtud pak pronikali na jih. Postupem doby se tak pevně zachytili na mnoha místech v jihozápadním Skotsku, v severozápadní Anglii a na ostrově Man.

V prvních desetiletích 10. století se dánským Vikingům v Anglii již nedařilo. Nejstarší syn krále Alfréda Velikého, Edvard, byl prozíravým a houževnatým vojevůdcem a ve svazku se svou sestrou, nazývanou "Lady of the Mercians", podnikal úspěšné bojové akce proti Danelagu. Jeho strategie se opírala o řadu tvrzí obsazených silnými posádkami. Král Edvard dobýval jednoho vítězství za druhým a Dánové museli ustoupit, neboť se jim nedostávalo posily z domova. i v severní Anglii měli dánští Vikingové potíže s obranou svých pozic. Doléhali na ně zde totiž jak Anglosasové tak i Norové a Britové, kteří tam pronikali ze severozápadní Anglie a Skotska. Roku 918 utrpěli Dánové takové ztráty a museli ustoupit tak daleko, že Anglosasové ovládli území až k řece Humberu. i norský panovník Rögnvald, který roku 919 dobyl Yorku, byl následujícího roku nucen spěšně uzavřít mír s nepřemožitelným Edvardem, aby zachránil svou říši.

Roku 924 král Edvard zemřel a na trůn nastoupil jeho nejstarší syn Athelstan. i on byl zdatným vojevůdcem a brzy dobyl nejen celé Northumbrie, ale i Yorku. O deset let později se utkal se spojenými silami svých nepřátel, jejichž vojska přišla ze severu a severozápadu pod vedením Olafa z Dublinu, a porazil je na místě zvaném Brunanburh. Když Athelstan roku 939 zemřel, byl vládcem Wessexu, Mercie, Northumbrie, Yorku, Danelagu a části Cornwallu. Jeho následník Edmund se však už ve 40. letech 10. století dostal v severní Anglii do konfliktu s norskými Vikingy z Dublinu. V té době byli Dánové zapřisáhlými nepřáteli Norů, proti nimž bojovali bok po boku s Anglosasy.

Roku 945 byl král Edmund zabit a vládu převzal jeho bratr Edred. V té době se stal panovníkem v Northumbrii Erik, zvaný Krvavá sekera, syn norského krále Haralda Krásnovlasého. Kromě Northumbrie vládl Erik nějaký čas i v Yorku. Roku 954 však byl vypuzen a jeho území připadlo králi Edredovi, který zemřel o rok později a nezanechal potomků. Za jeho vlády vstoupila Anglie do mírového mezidobí, které trvalo po celé čtvrtstoletí, a mohla si tak, alespoň na čas, odpočinout od vikinských přepadů.

Po Edredovi nastoupil sličný Edvin, zvaný "the all-fair", ale zemřel už po čtyřech letech vlády roku 959 a na jeho místo nastoupil jeho bratr Edgar; při korunovaci přijal pyšný titul "král Anglie a vládce ostrovních a námořních králů". Během své vlády ponechal Edgar Danelagu určitou samostatnost. V roce 975 však zemřel, čímž skončilo období míru a zlé časy se do Anglie vrátily. Na trůn nastoupil násilnický Edvard, který však byl po čtyřech letech vlády zavražděn na popud nevlastního bratra Ethelreda. Ten se ukázal jako slabý a nevyrovnaný panovník a byl proto nazýván Ethelredem Nerozhodným.

Nová vlna vikinské aktivity se ohlásila v letech 980-982 pirátskými nájezdy na jižní a západní pobřeží Anglie. Od roku 988 se pak vikinské útoky, na nichž se podíleli Dánové i Norové, neustále stupňovaly.

V roce 991 došlo v Anglii poprvé k vyplacení tzv. danegeldu, jímž měl být vykoupen odchod Vikingů ze země. Od té doby pak Anglie platila rok co rok tisíce liber stříbra, aniž dosáhla zamýšleného výsledku. Ve skutečnosti se Vikingové pouze plavili z místa na místo a prodávali lokální mír za hotové peníze.

Roku 994 se pod vedením norského náčelníka Olafa Tryggvasona a dánského krále Svena Vidlího vousu shromáždily na Temži spojené síly norských a dánských Vikingů a na stu vikinských lodí zaútočily na Londýn. Londýn se však bránil tak úspěšně, že se Seveřané spokojili s pustošením v jižní Anglii a s šestnácti tisíci librami stříbra za slib, že opustí zemi. Vikinské nájezdy na anglické břehy pak pokračovaly po celá devadesátá léta 10. století.

Norové v 10. století významně posílili na účet Angličanů a Dánů své postavení v severní Anglii a zejména v Northumbrii. K tomu přispěli největším dílem bojovníci jako Rögnvald a Sigtrygg. Přesto však se Northumbria po roce 926 stala součástí Anglie. Ve čtyřicátých letech 10. století byli střídavě králi v Yorku Olaf Kvaran a Erik Krvavá sekera.

Velký zlom v anglické historii nastal, když dal Ethelred Nerozhodný na den sv. Brikcí, 13. listopadu 1002, povraždit všechny Dány žijící v jeho říši. Tím na sebe obrátil hněv dánského krále Svena Vidlího vousu, jelikož jeho sestra Gunnhild byla také mezi obětmi. V letech 1003 a 1004 pak podnikl Sven dvě trestné výpravy do Wessexu a Východní Anglie; v příštích letech následovala další tažení, i když nebyla uskutečněna pod Svenovým osobním velením. Od roku 1009 byl velitelem dánských Vikingů v Anglii Thorkel Vysoký, který však po důkladném zpustošení celého kraje vstoupil do služeb Ethelredových. Roku 1013 převzal král Sven velení v Anglii a v čele svého loďstva a svých bojovníků uskutečnil rychlý a zdařilý útok. Brzy obsadil Ethelredovu říši a postupoval dále na Londýn, bráněný Thorkelem Vysokým. Město se nevzdávalo a král Sven se rozhodl nemařit čas obléháním a zamířil na Wallingford, aby uchvátil Wessex. Jeho dalším cílem pak byl Bath. Brzy potom se Londýn vzdal a Ethelred uprchl do Normandie. Thorkel Vysoký sice v Anglii zůstal, ale pro Svena nepředstavoval žádné nebezpečí. Král Sven Vidlí vous tak uskutečnil svůj plán a stal se všeobecně uznávaným vládcem Anglie. 3. února však náhle zemřel v Gainsborough.

Bezprostředním následkem jeho smrti byla jednání představitelů anglosaské šlechty s Ethelredem, který se měl za určitých podmínek vrátit do země a znovu se ujmout boje proti Dánům, jejichž velitelem v Anglii byl nyní syn krále Svena, Knut. Ten se prozatím rozhodl vrátit do Dánska, aby shromáždil potřebné síly na další tažení do Anglie. Připojil se k němu dokonce i Thorkel Vysoký, což jeho pozici posílilo. Nejvýznamnější podpory se mu však dostalo od jeho švagra jarla Erika z Norska.

Roku 1015 se Edmund Železný proti otcově vůli zmocnil vlády v Danelagu. Brzy poté dostihla velká Knutova a Haraldova flotila jihoanglických břehů. Tam se Dánové ocitli tváří v tvář Edmundu Železnému a začaly těžké boje se střídavými výsledky. Knutovo vojsko postupovalo Wessexem a proniklo přes Mercii do Northumbrie, jejíž anglosaský panovník byl sesazen a na jeho místo nastoupil norský jarl Erik. Knut se pak vrátil přes Mercii do Wessexu a věnoval se přípravě útoku na Londýn. V Londýně se mezitím soustředily síly Edmundovy a Ethelredovy. Král Ethelred však v dubnu roku 1016 v Londýně zemřel a obyvateli města byl zvolen jeho nástupcem Edmund. Dříve než se Knutovi podařilo Londýn obklíčit, opustil Edmund se svým vojskem město a dobyl znovu Wessexu. Knut zanechal část svých bojovníků u Londýna a se zbývajícím vojskem se vypravil za Edmundem. Byl však poražen v bitvě u Otfordu. Následujícího října se obě vojska opět střetla v bitvě u Ashingdonu v Essexu a zde byl na hlavu poražen Edmund. Tehdy se na obou stranách začala projevovat únava a vyčerpání a tak se protivníci odhodlali k uzavření příměří, kterého bylo dosaženo na ostrově na řece Severn. Podle uzavřené smlouvy měl Edmund panovat ve Wessexu a Knut v ostatní Anglii, a to včetně nedobytého Londýna. Avšak krátce po uzavření příměří - v listopadu roku 1016 - Edmund Železný náhle zemřel a Wessex uznal za svého panovníka Knuta. Když se tak Knut stal vládcem v celé Anglii, ustanovil jarla Erika svým zástupcem v Northumbrii, Thorkela Vysokého ve Východní Anglii a Eadrika, jehož dal ostatně krátce nato zavraždit, v Mercii. Sám vládl zpočátku ve Wessexu, ale brzy se rozhodl rozdělit Wessex i Mercii na menší hrabství.

První Knutovy akce v Anglii byly kruté - veškeré statky rozdělil mezi své dánské spolubojovníky a spoustu Anglosasů nechal povraždit nebo vykázat ze země. Avšak už v roce 1018 dal Knut jasně na srozuměnou, že si nepřeje, aby Anglie byla považována za dánskou kolonii a aby s ní tak bylo zacházeno. Podle jeho vůle měla být Anglie nezávislým královstvím v čele s ním jako zvoleným panovníkem. Na důkaz toho uskutečnil ihned dvě důležitá opatření. Rozpustil své velké loďstvo a poté, co jeho posádce vyplatil nejvyšší danegeld v anglických dějinách: 10 500 liber stříbra za Londýn a 72 000 za ostatní anglické území, je poslal zpět do Dánska. Sám si ponechal osobní flotilu v počtu asi čtyřiceti lodí, kterou později zredukoval jen na šestnáct. Mimoto svolal do Oxfordu jakési národní shromáždění, které se usneslo na tom, že právním základem nového státu budou zákony z doby krále Edgara. O dobrém vztahu s Anglosasy svědčí i jejich pomoc Knutovi při získávání koruny v Dánsku a v Norsku. Knut Mocný byl osobností velkého formátu a, i když měl prudkou a vášnivou povahu, byl především moudrým mužem a prozíravým státníkem. V Anglii se vždy snažil o udržování a upevňování dobrých styků s církví i o vytvoření vědomé kontinuity mezi jeho vládou a anglosaskou národní monarchií z doby krále Edgara. Knut se také snažil o usnadňování cest poutníků z Anglie a ze Skandinávie do Říma a o udržování přátelských styků s okolními královstvími. Jedinou mocností, k níž neměl právě nejlepší vztah byla Normandie, kde vládl vévoda Robert, který byl proti Knutovi téměř nepřátelsky zaujatý. Knut Mocný zemřel roku 1035 u Shaftesbury a byl pochován ve Winchesteru. Současně s touto událostí nastal rychlý proces rozpadu jeho říše.

Knut odkázal veškerá svoje území synu své druhé manželky, Emmy - Hardaknutovi. Avšak po neklidném období, kdy jak královna Emma tak i první Knutova žena Alfgifa ze všech sil prosazovaly nároky svých synů, se anglickým králem stal roku 1037 syn Alfgify, Harald, zvaný Zaječí noha. Za jeho vlády dolehly na Anglii těžké časy, neboť se tu potloukaly tlupy, které bez milosti drancovaly celou zemi. Roku 1040 se Haraldův nevlastní bratr, dánský král Hardaknut, připlavil do Anglie, aby si vymohl svůj nárok na anglický trůn. Harald však náhle zemřel a Hardaknut tak získal anglickou korunu bez obtíží. Avšak ani on, naštěstí pro Anglii, se z ní dlouho netěšil - zemřel už za dva roky při svatební hostině. Na anglický trůn pak nastoupil, patrně na Hardaknutovo přání, jeho nevlastní bratr Edvard Vyznavač, syn Ethelreda II. Anglie se tak vrátila ke své staré rodové linii.

Hardaknutovou smrtí sice skončila doba vlády dánských králů v Anglii, to však neznamenalo ani zdaleka konec vikinských výprav do této země. Další vážný dobyvatelský pokus se uskutečnil těsně před dobytím Anglie Vilémem z Normandie v roce 1066 a byl veden norským králem Haraldem Krutým. Harald se chystal dobýt Anglii ze severu, a proto nejprve shromáždil své loďstvo a bojovníky na Orknejských ostrovech. Odtud se potom vydal v září roku 1066 s více než třemi sty loděmi na jih podél východního pobřeží Skotska a Anglie. Když dosáhl ústí Humberu, vpluly lodě do vnitrozemí a zakotvily na řece Ouse. Odtud se norské vojsko vydalo přímo proti Yorku a 20. září zvítězilo u Fulfordu. Harald Krutý pak s obyvateli Yorku, kteří měli pro Nory určité sympatie, uzavřel dohodu o podpoře při jeho budoucích snahách o dobytí Anglie a vrátil se ke svému loďstvu. Nato dal z celého okolí shromáždit rukojmí a přijal je v táboře na místě, zvaném Stamford Bridge, ležícím několik kilometrů na východ od Yorku. Za několik dní, 24. září, však anglický král Harold Godwinesson Nory přepadl a zvítězil. Harald Krutý v bitvě zahynul a jeho syn Olaf musel složit přísahu, že již nikdy Anglii nenapadne. Už za tři dny po této bitvě však došlo k vylodění vévody Viléma z Normandie v jižní Anglii. Harold se proto rychlým pochodem vydal na jih a 14. října 1066 se s ním střetl v bitvě u Hastings. Král Harold padl a Vilém, mimochodem také potomek Vikingů, se pevně usadil v zemi.

Další vikinská expedice proběhla na popud dánského krále Svena Estridssona. Ten vyslal do Anglie 250 lodí pod vedením svého bratra Asbjörna. Flotila připlula nejprve k pobřeží Kentu, odkud pak pokračovala na sever až k ústí řeky Humberu. Tam se Seveřané vylodili a spojili se silným anglosaským vojskem, jehož cílem bylo svržení vévody Viléma. Spojené síly obou armád se vydaly přímo na York, který však byl svými normanskými obránci zapálen. Spojené vojsko dobylo vítězství, ale vítězové se oddali pustošení, a když se proslechlo, že se blíží vévoda Vilém, vrátili se Dánové ke svým lodím a opevnili se na ostrově Axholme. Vilém se tedy obrátil proti anglosaskému vojsku a Dánové mezitím znovu obsadili York. Prozatím se Vilém Yorku vyhnul, zato však systematickým vypalováním a ničením úplně zpustošil velkou část Yorkshiru, což mělo za účel vypuzení místního obyvatelstva a zabránění jeho případným vzpourám v budoucnosti. Stejného postupu použil také proti Mercii a Northumbrii, aby se možným budoucím invazím do těchto oblastí nedostalo místní podpory. Mezitím kotvila dánská flotila stále v ústí Humberu, kam roku 1070 z Dánska připlul sám král Sven Estridsson a spojenými silami svých bojovníků a Anglosasů dobyl na jaře Ely a Peterborough. Téhož léta pak uzavřeli Sven Estridsson a Vilém Dobyvatel mír, za nějž Vilém jistě zaplatil značnou částku. Dánové se vzdali Ely a král Sven se ještě téhož roku vrátil se svým loďstvem do Dánska. Tím skončila poslední hrozba vikinské invaze do Anglie.

Vikinské stopy v dnešní Anglii

O přítomnosti Vikingů na Britských ostrovech se nedovídáme pouze z historických pramenů - ze zápisů v kronikách a z církevních análů. Na jejich pobyt zde už po několik staletí upomínají např. runové kříže z ostrova Manu, které jsou odkazem norských Vikingů z 10. a 11. století.

Vikinský vliv se projevil také v jazyce dnešních Angličanů. Usuzujeme-li podle stop v dialektu a v místních jménech, byl ohniskem dánské kolonizace Lincolnshire. Tam užívá venkovské obyvatelstvo doposud dánských slov jako lade, byg, barn apod. místo příslušných anglických výrazů barn (stodola), barley (ječmen) a child (dítě). Lincolnshire má také nápadné množství dánských místních jmen: dokonce více než polovina všech názvů starých sídlišť této oblasti je dánského původu. Zvláště četná jsou jména, zakončená na stará dánská slova by (-by) = větší sídliště a torp (-thorpe) = osamělé selské stavení. V Lincolnshiru dodnes říkají vesničané místo "the homestead" toft (pův. pozemek, vymezený na stavbu domu), místo "the meadow" eng (louka), nebo místo "the enclosed arable" wang (oplocený pozemek).

Seveřané si s sebou přinesli i vlastní teritoriální rozdělení. Tak se mnohde v severní Anglii používá místo výrazu "hundred", ve významu soudní obvod, slova "wapentake", odvozeného od staroseverského vápnatak. Tento výraz pochází ze starých thingových zasedání a znamená přibližně "(lid) uchopil zbraň" - tloukl totiž do štítů nebo lomozil kopími na znamení souhlasu s učiněným rozhodnutím. Význam slova vápnatak se během doby začal přenášet na samo místo, kde se konala zasedání thingu, a později na oblast, odkud jeho členové pocházeli. V severní a východní Anglii se mezi místními jmény uchovaly dokonce i názvy jako Thingoe, staroseversky þinghaugr - thingová vyvýšenina, na níž seděli soudci, a Thingwall, původně þingvöllr - thingové pole, kde seděl lid. Také Yorkshire se podnes dělí na East Riding, West Riding a North Riding. Slovo "riding" je odvozeno od staroseverského þriðiungr - třetí část, třetina.

O dlouhodobé přítomnosti norských Vikingů v Anglii svědčí zase množství místních jmen norského původu, a to především v Cumberlandu, Westmorlandu a Lancashiru, ale i dále na východ v Northumberlandu a Yorkshiru a na ostrově Man.

Spisovná angličtina pak od Vikingů přejala výrazy jako "sky", "egg", "anger" nebo "life" (leif). Také jména vikinských bohů se v angličtině zachovala ve čtyřech názvech dnů: Tyr v "Tuesday", Thor v "Thursday", Frigg v "Friday" a Odin (= Wodan) ve Wednesday.