Mýty a legendy: Vikingové

(Gilles Ragache - Marcel Laverdet) Z francouzského originálu (Les Vikings, Mythes et légendes, Hachette, Paris 1990) preložila Jitka Mádrová. Vydalo nakladatelství GEMINI, spol. s r. o., Bratislava, 1993. Online verzi pripravil Managarm 1999.


Obsah Obri a trpaslíci Pevnost bohu Odin - mudrc a válecník Stred sveta Aegiruv palác Hlubinný had Lest na Fenrira Andvariho prsten Sigurd a Brunhilda Ctyri krátké príbehy Thor a hlubinný had Thoruv kocár Thor a král obru Thor, kouzelník a prevozník Strážce duhy Slepý buh Soumrak bohu Znovuzrození Bohové noci Koboldové Lesní trpaslici Dejiny a legendy


Obri a trpaslíci Než se lidé objevili na Zemi, svet obývali obri a trpaslíci. První živá bytost se zrodila z ledovcu a dostala jméno Ymir. Privedla na svet další obry a poté obrovskou krávu pojmenovanou Audumla. Jednoho rána Audumla trpelive lízala kus ledu, z nehož se postupne vynoril Buri. Oženil se s obryní a z jejich svazku se narodili první bohové, Odin, Vili a Vé. Z bezvládného Ymirova tela se mezitím vytvorily vysoké hory, z jeho vlasu se staly koreny, a tak vznikly lesy. Bohové pak stvorili zvírata, rostliny a ze dvou kamenu nakonec prvního muže a ženu. Svet, v nemž se obrum i bohum darilo dobre, dostal svuj tvar. Mezi obema stranami však vznikl rozkol. Po dlouhé válce zvítezili bohové, ale nekolik skupin obru se ukrylo v nehostinných krajích a pripravovalo odvetu. Od té doby se obe strany neustále stretávaly a svet pocitoval jejich nekonecné boje. V srdci sopek, temném podzemním království, obri ohne zpusobovali zemetresení. Obri more rozpoutávali na dne oceánu strašlivé boure. Obri ledu, žijící v Zemi jinovatky, vysílali poryvy snehu a krupobití. Bohové se meli pred temito primitivními, násilnými a nebezpecnými bytostmi na pozoru. Postavili si tedy pevnost Asgard, v níž mohli v klidu žít. Spojení mezi obema tábory však nebylo zcela prerušené, nekterí obri se chovali prívetive. Napríklad Mimir, strážce pramene moudrosti, se stal Odinovým prítelem nebo Aegir, jeden z morských obru, byl pozdeji považován za boha. Lidé i bozi vedeli, že pod zemí žijí malé sympatické bytosti, bylo však velmi težké se k nim priblížit. Nenápadní a bázliví trpaslici byli pány ohne a kovárského umení. Znali všechna kovárská tajemství, byli pyšní na své umení a meli moc vyrábet kouzelné zbrane. Bohové je tedy chránili, a dokonce se ucházeli o jejich prízen. Trpaslici vyrábeli podle návodu, které znali jenom oni skvostné šperky. Napríklad náhrdelník bohyne Frey. Pro Odina ukovali výjimecne odolný mec a kouzelné kopí. Neznicitelnou zbran, která nikdy nemine svuj cíl. Podarilo se jim také vyrobit lod pokrytou zlatem, která odolávala vzdouvajícím se vlnám, bourím a nepríznivým vetrum. Vždy se dostala na místo, které urcil Odin. Byla to lod, o níž snili na rozboureném mori všichni Vikingové, vystaveni na svých drevených lodích napospas všem nebezpecím. Trpaslíci byli nekdy žertovní nebo zlomyslní, ale nebyli schopni žádných špatností a nikdy nikoho nenapadli. Nebyli nesmrtelní, ale dožívali se vysokého veku, nebot pro ne mesíce trvaly staletí. Ješte dnes jich možná nekolik hlídá pod tvrdými skandinávskými horami bájný poklad. Horníci je obcas spatrí v hloubi zapomenutých chodeb a považují to za dobré znamení.

Pevnost bohu V dusledku neustálých útoku obru a nestvur se Odin rozhodl postavit pevnost, v níž by mohl s ostatními bohy a s puvabnou bohyní pohodlne žít. Prál si, aby byl obrovský palác Asgard krásný, velký a odolný. Težká práce, kterou Odin a bohové nemohli sami vykonat. Rozhodli se povolat obra, známého svými architektonickými schopnostmi. Obr souhlasil s tím, že Asgard postaví, ale na oplátku vyžadoval velkou odmenu. Dokoncí-li stavbu pevnosti, dostane slunce, mesíc a krásnou Freyu, bohyni lásky a plodnosti. Vzhledem k temto požadavkum bohové váhali. Radili se a nakonec prijali, ale meli ješte své témer nesplnitelné podmínky. Obr musí pevnost postavit do roka, bez pomoci lidí a ostatních obru. Presto ke všeobecnému prekvapení obr bez váhání prijal a druhý den zacal dumyslne opracovávat težké kusy kamene. Ve vzdálených lesích porazil nejvetší stromy, aby z nich udelal ohromné základy. Práce pokracovaly tak rychle, že si bohové kladli otázku, jak se kusy kamene a kmeny stromu dostaly tak lehce do Asgardu. Schovali se tedy nedaleko stavenište a vše odhalili. Kouzelný kun Svaldifari prevážel každou noc snadno a lehce veškerý materiál, který obr potreboval. Byl spokojen, že všechno šikovne shromaždoval, aniž by ztrácel cas. Tri dny pred vypršením lhuty za prvního letního dne ješte nebyla hotová vstupní brána do paláce. Obr asi sázku vyhraje. Bohy ovládlo vzrušení. Špatne naladeného Odina neopouštela zlost, že by mohl ztratit slunce, mesíc i krásnou Freyu. Slovo se však dodržet musí. Prohnaný Loki navrhl lest. Bohové mu bezmyšlenkovite ponechali volnou ruku. Za následující noci stanula pred obrovým konem bujná klisna. Svaldifari nikdy tak krásnou klisnu nevidel. Pretrhl oprátku a opustil náklad kamení. Rozletel se a tryskem uhánel za krásnou klisnickou. Okouzlený a umínený kun se vrátil až za tri dny. Bylo už príliš pozde klást poslední kameny velké brány. Obr bez svého kone ztratil drahocenný cas. Pochopil, že byl napálen, protože palác byl již témer hotov, ale bohové nechteli dostát svému slibu. Strašlive se rozzlobil a žádal svoji odmenu, predevším krásnou bohyni Freyu. Odin odmítl a obr zaútocil. Thor využil této záminky a svým kouzelným kladivem ho uderil tak silne, že obr zemrel. Bohové vyhráli nepríliš cestným zpusobem. Odstranili jedinou osobu, která znala všechna tajemství jejich nového obydlí. Za nejaký cas klisna, kterou Svaldifari pronásledoval, privedla na svet nádherné hríbe. Jmenovalo se Sleipnir a melo osm nohou. Bylo živejší než blesk a schopné cválat po vlnách i pres hory. Odin ho prijal za vlastní a Sleipnir se stal nerozlucne jeho konem.

Odin - mudrc a válecník Odin, velikán s obrovským talentem, byl zprvu bohem, který rídil války. S kouzelným kopím v jedné ruce a se trpytivým mecem v druhé se vrhal se zjevnou radostí do nejstrašnejších bitek a urcoval víteze. Jako ochranu nosil na hlave rohatou pozlacenou prilbu, brnení a kolem pasu opasek s velkou sponou, která jeho tolik potrebnou sílu cinila desetkrát vetší. Ve všech bitvách ho provázeli dva strašliví vlci a divoké jezdkyne. Tyto mladé a krásné ženy, nazývané valkýry, se zjevovaly tem válecníkum, kterí v boji prijdou o život. Jinak byly neviditelné. Spatrit valkýry znamenalo špatné znamení. Po boji odvádely ty, kterí zahynuli se zbraní v ruce, do Valhaly, sídla boha Odina. Tam se za jeho prítomnosti úcastnili veselé hostiny, kterou valkýry porádaly. Nekdy laskavý, ale vždy odmerený Odin nejedl. Pil jenom božský nápoj medovinu a cást svého jídla dával dvema velkým vlkum, kterí byli neustále po jeho boku. Odin nebyl obycejný válecník, ale predevším mudrc. Zatímco válecníci i bohové hodovali a vypráveli o svých úspeších, Odin premýšlel. Mel odvahu obetovat jedno své oko a podívat se do fontány moudrosti, hlídané obrem Mimirem. Zpusobil si tak cástecnou slepotu, ale dostalo se mu takových znalostí jako žádnému jinému bohovi. Odin znal starogermánské písmo s runami - kouzelnými znaky, které pozdeji zacali používat Vikingové. Docela pohledný a kultivovaný Odin se vyjadroval s lehkostí a nejcasteji ve verších, protože zbožnoval poezii. Byl statné postavy, líbil se ženám a mel velké úspechy. Ackoli se oženil s bohyní snatku Friggou, rád se dvoril jiným bohyním, a nekdy dokonce i obryním. Proto mel množství detí a trochu složité rodinné vztahy. Pri odpocinku ve svém paláci Asgardu sedával uprostred obrovského sálu postaveného jenom pro nej. Sál mohl pojmout tisíce válecníku. Odin mel vždy pri ruce své kouzelné kopí, strašlivou zbran, z níž mohl nechat vyšlehnout blesk. Každý den nad zemí pomalu prelétávali dva cerní havrani jménem Myšlenka a Pamet. Za soumraku tito dva posvátní ptáci sedávali na ramenou svého pána a podrobne mu vypráveli o tom, co videli. Když Vikingové spatrili nejakého havrana, vedeli, že je to asi Odinuv posel. Odin svuj cas venoval premýšlení a hlavne rozjímání, také velmi rád cestoval. Jezdil na svém bájném ori Sleipnirovi, s jehož pomocí se mohl rychle dostat kamkoli na svete. Nekdy se prestrojil, ci dokonce premenil, aby lépe zapadl mezi lidi a pobavil se nebo poucil nekteré bohy o skromnosti. Obcas mu radil prohnaný a zlomyslný Loki, s nímž uzavrel podivné spojenectví. Lidé se Odina báli a bohové ho uznávali. V jeho osobe se spojovaly kvality bojovníka, básníka a mudrce.

Stred sveta Podle Vikingu byl stredem sveta obrovský jasan Yggdrasil. Mezi jeho koreny se rozprostíral podzemní svet, obývaný neprátelskými silami. Kolem kmene byl Midgard, svet osídlený lidmi, a v nejvyšších vetvích, které se témer dotýkaly slunce a mesíce, se rozkládalo království bohu.

Podzemní svet Do hloubi Zeme, daleko do hlubin, do neklidných míst se norily tri hlavní koreny Yggdrasilu. První koren vedl až k posvátnému prameni, který hlídali tri Nornové, bohové neúnavne splétající Osud. Když se jedno z vláken prerušilo, zemrel jeden clovek. Nejstarší z Nornu Urd každý den nabíral vodu z kouzelného pramene, u nehož žil pár labutí. Vše, co se dostalo do styku s vodou, hned zbelelo. Druhý koren vedl k hrubým a nebezpecným obrum do Zeme jinovatky, Nedaleko odtud tryskal pramen moudrosti, který strežil Odinuv prítel obr Mimir. Tretí koren vedl do Niflheimu, sveta zemrelých, nad kterým bdela bohyne Hel. Polovinu tváre mela tak tmavou jako temnoty kolem. Pramenily zde všechny reky, tekoucí do more.

Orel a had Ohromný kmen Yggdrasilu se tycil uprostred sveta obklopeného temným oceánem, ztrácejícím se za obzorem v závratných hlubinách. Odin nekdy privazoval svého kone Sleipnira, rychlejšího než vítr, ke kmeni Yggdrasilu, protože to byl jediný strom schopný udržet bujného hrebce. Ve vetvích žila podivná zvírata. Malá veverka Ratatosk, rychlá jako blesk, predávala poselství mezi bohy a podzemním svetem. Na okrajích vecne zelených listu se trpytily kapky skvelého nápoje medoviny, kterou bohové hasili žízen. Na vrcholku Yggdrasilu sedel zlatý kohout. Mel upozornovat nás všechny výpady proti Asgardu. Pomáhal mu bílý krahujec, který každý den prelétával širý svet. Yggdrasil se snažil porazit obrovský had, tím vyvolával zemetresení. Každý den z nejvyšších vetví slétával prítel bohu orel a nestvuru napadal. Vecný Yggdrasil byl velmi štastný a neustále obnovoval své síly.

Aegiruv palác Toho dne se Ran Uchvatitelka schovala u cerného útesu na nebezpecné lodní ceste v blízkosti islandského mysu. Ráda uléhala do proudu, ukrývala se do lesklé peny a neviditelná se vozila na hrebenech vln. V ruce mela obrovskou sít a cekala na svou obet. Po nekolika hodinách cekání se zacala pomalu, jakoby váhave približovat vikingská lod. Z ledových zemí Grónska se vracel Erik a jeho spolecníci, zkrehli a vycerpaní týdenní bourí. V mlze a slabém svetle rozednívajícího se dne se Erik orientoval jen naslepo. Nebyla to jeho první cesta ve studených vodách, a proto se mel na pozoru. Když byl ješte malý chlapec, ucil ho jeho otec Harald Zrzavá brada rídit lod. Naucil ho také vysvetlovat si let ptáku, menící se barvu vody a oblohy a tisíce dalších znaku, které mu umožnovaly vyhnout se nejvetším nástrahám. Otec ho varoval hlavne pred Ran Uchvatitelkou a jejími devíti dcerami, bohynemi vln, které se neustále plaví po mori a potápejí opuštené lode. Ve chvíli, kdy Erik myslel na Ran Uchvatitelku, vytvorila Ran obrovskou besnící vlnu, která odhodila lod až k útesu. Ohromný praskot nasvedcoval tomu, že príd lodi najela na skaliska. Zpenená voda se rinula do lodi. Ran s úsmevem na rtech držela svou sít a chytala posádku, aby ji stáhla do hlubin oceánu. Nepocítala však s Erikovou ostražitostí. Mladý kapitán byl silným nárazem nejprve zaskocen, ale ihned se vzchopil. Byla to otázka života ci smrti. Všichni to pochopili. Erik prekricel hluk vetru a vydával presné a promyšlené príkazy. Cást posádky odrážela lod od skalisek dlouhými háky z jasanového dreva. Mezitím se ostatní Vikingové vrhli s prkny, náradím a koudelí na trhlinu, aby zacelili díru. Posádka pak zoufale veslovala a lod' se pomalu vzdalovala od nebezpecného místa. Ran, rozzurená, že jí uniklo vítezství, zmenila taktiku. Jejích devet dcer obklopilo lod, tancily a zpívaly, až se more zmítalo na všechny strany. Erik kricel na své muže, aby se strežili odpovídat jim a vubec se na ne podívat. Byli by okouzleni jejich krásou a nezadržitelne zataženi do hlubin. Zavreli proto oci a hlasitým zpevem prehlušili lákání dívek. Opreli se rázne do vesel a zustali lhostejní veškerým svodum. Ran a její dcery byly dotceny, že jim tak statní a drsní muži nevenovali ani pohled, a vrátily se s prázdnou. Mohutným tempem se potopily do podmorského paláce jejich otce obra Aegira. Diskutoval s bohem more Njordem a na jedno ucho roztržite poslouchal vyprávení své ženy Ran. Král byl pyšný na své dcery a jednu po druhé je predstavil Njordovi, jenž hned ocenil jejich krásu. Pak se dal obr s bohem znovu do reci. Njord si opet stežoval na svou ženu Skadi. Vysvetlil Aegirovi, že ho prišel radeji navštívit sám, protože Skadi nesnáší oceán, což je pro boha more zvlášt nepríjemné. Tato rozepre trvá už nekolik let. Skadi tvrdí, že nemuže spát na Njordove lodi kvuli kriku racku. Njord naopak nesnáší pevnou zemi, má hruzu z vytí obrovských bílých vlku, kterí straší v horách, kde by ráda žila jeho žena. Tak museli oba manželé udelat dohodu. Njord žil cást roku na oceáne svobodne se svými práteli a racky. V zime se Skadi procházela sama obrovskými snehovými dálavami.

Hlubinný had Erik a jeho muži byli štastni, že unikli Ran Uchvatitelce, a vypluli na širé more. Museli ješte celit špatnému pocasí, ale bylo podstatné, že je bohyne s devíti dcerami prestala pronásledovat. Když se vlny uklidnily, slabé paprsky slunce zacaly pronikat pres mraky. Trochu námorníky vzpružily a umožnily jim lépe se orientovat. Za nekolik dní dopluli k pustému ostrovu, kde si dopráli krátký oddech. Ve stínu vysokých útesu v hloubi malé zátoky sbírali mušle, jedli tulení maso a hlavne se ohrívali u jasného ohne, který neustále udržovali. Delali plány na zpátecní cestu a pritom vyprázdnili poslední sudy piva. Když pujde všechno dobre, doplují do Norska ješte pred úplnkem. Na ceste se však objevila strašná prekážka. Nikdo o tom nechtel zacít otevrene mluvit, ale neurcitá úzkost vzrustala. Jestlipak potkají hlubinného hada. Erik si myslel, že urcite, protože telo této obludy, skryté na dne oceánu, bylo tak dlouhé, že obepjalo celou zemi. Erik si predstavoval zemi kulatou a plochou jako talír. Všude kolem tohoto talíre se rozprostíral bourlivý oceán. Erik a jeho muži se vracejí z Grónska, z konce sveta. Mladý kapitán z toho vyvodil, že nutne musí plout nad telem hada. Bude príšera spát nebo bude rozzurená? To byl celý problém. Jednoho rána využili príznivého vetru a vypluli na more. Rázne se opírali do vesel, ale ze strachu, že je morští bohové odhalí, mluvili potichu. Všichni se obávali téhož. Po nekolika hodinách plavby se krátce na obzoru objevila bublající pena. Pak zmizela a oceán byl znovu klidný. "Urcite to byl prelud . . ." mumlal si Erik. Za nekolik minut se to znovu opakovalo. Na palube vzrostl neklid a rozhostilo se tíživé mlcení. Had musí být nekde tady, stocený pod zelenou vodou, schovaný mezi rasami nebo v útesech. Nekolik mužu tvrdilo, že už ho spatrili. Náhle se na obzoru vzdulo more. Strašne rozcilený had z Midgardu se vynoril. Bylo nemožné se mu vyhnout. Byl ješte daleko a Erik si myslel, že se uklidní. Vzpomnel si na rešení, které ho naucil otec. Tocit se na míste a cekat, dokud obluda neusne a nebo se alespon neutiší, a pak rychle pres ni preplout, aby se neprobudila. Erik mel v úmyslu zmenit smer, když se najednou pred lodí vztycila obrovská hradba z vody a šupin. Bylo pozde na to použít lest, obluda bez výstrahy hrnula vlny prímo pred nimi. Ješte nekolik set metru a rozdrtí lod. Erik prikazoval držet smer a proniknout, at to stojí, co to stojí. Jinak je ceká smrt. Lod byla nadzdvižená jako stéblo slámy, kymácela se na všechny strany a pak težce znovu dopadla na vodu, naštestí z druhé strany šupinatého tela. Vikingové veslovali ze všech sil, protože je besnící víry a vlny mohly pohltit. Naštestí buh Njord, který je mel velmi rád, spatril, že jsou v nesnázích. Nechal dout na pomoc príznivý vítr a hnal je ke brehum. Postupne se dostali z nebezpecného místa. Poté se konecne vrátili do své vesnice, dobre ukryté v hloubi zátoky. Celé rodiny, mladí i starí, se shromáždily a cekaly na ne. Erik skoncil svou druhou plavbu pres Velký oceán. Byl hoden svého otce i svého lidu. Ten vecer všichni usporádali obrovskou hostinu.

Lest na Fenrira Obrovský vlk Fenrir už podruhé pretrhl pouta jenom tím, že se protahoval, a rozbil težké ocelové clánky retezu, jako by to byl pouhý provázek. "Cím bychom pevne pripoutali takovou silnou obludu?" Bohové bezradne uvažovali, jak by spoutali svého protivníka, ale žádné rešení nenašli. Bylo to však již neodkladné, protože proroctví je varovalo. Fenrir se pripravuje k útoku. Musí ho tedy zneškodnit, aby nemohl zaútocit. Jeden z bohu navrhl zajít za trpaslicími kovári, kterí znají tajemství všech kovu. Jak rekl, tak udelali. Odešli spolecne za trpaslíky a prednesli jim svuj problém. Požádali je, aby vyrobili tak pevné pouto, že je žádný obr nepretrhne. Trpaslíci nejprve vymysleli obrovský retez, silnejší a delší než ty, které dosud ukovali. Byl by však strašne težký a obtížne by se s ním zacházelo. "Prijdte pozdeji! Budeme o tom premýšlet," rekl nejstarší z trpaslíku. Nekolik mesícu se trpaslíci radili a pak v tajnosti pracovali. Jednoho dne prinesli bohum výsledek svého úsilí, pružnou a hedvábnou stuhu. Byla lehká a trpytivá, vypadala spíše jako látka pro dámu než pouto pro strašného Fenrira. Bohové si nejprve mysleli, že je to legrace, a chteli videt opravdová pouta. Trpaslíci je však vyzvali, aby stuhu pretrhli. Odin zatáhl jako první. Bezvýsledne! Zkusil to Thor. A nic! Ze vzteku, že neuspeli, každý zatáhl za jeden konec. I pres ohromnou sílu stuha vydržela. Tyr do ní zacal sekat svým mecem, jiný buh sekyrou. Marne! Nejstarší trpaslík byl sice málomluvný, ale cást tajemství jim prozradil. "Použili jsme šest složek v pomeru, který známe jenom my. Medvedí šlachu, ptací slinu, horské korínky, kocicí mnoukání, ženský vous a rybí dech." Bohum tato odpoved stacila a už se na nic nevyptávali. Musí ješte presvedcit Fenrira, aby se touto hedvábnou stuhou nechal spoutat. Bohové stuhu s milým úsmevem ukázali Fenrirovi a vyzvali ho na soutež, zda ji dokáže pretrhnout. Od té doby, co chteli Fenrira už nekolikrát zneškodnit, mel se na pozoru. Stuha mu nepripadala nijak nebezpecná. Nestacilo mu však, co ríkají bohové, chtel, aby mu jeden z nich strcil ruku do tlamy, zatímco bude zkouška trvat. Bohové se zacali ošívat. Nikdo z nich nechtel podstoupit takové nebezpecí. Jenom Tyr se oddelil od skupiny bohu a beze slova vložil svou ruku do nestvurí tlamy. Bohové spoutali Fenrira pevne, nekladl žádný odpor. Pak se pokusil vzeprít, cím dál tím silneji, ale nic! Byl uveznen v obycejné stuze! Bohové se chechtali a byli štastní, že se jim podarilo neprítele obelstít. Jen Tyr se nesmál a mel proc! Rozzurený Fenrir pochopil, že se nevyprostí, strašne se rozcílil a naráz prekousl svými ostrými zuby bohovu ruku. Buh zblednul bolestí. Bohyne mu priložila na ránu kouzelný balzám, ale Tyr, odvážný a prímý buh, zustal už naveky jednoruký.

Andvariho prsten Loki byl považován za pána ohne, ale nebyl jako ostatní bozi. Žil neustále mezi nimi a všechny je navštevoval. Velmi se prátelil s Odinem, k nemuž se casto chodil radit (ne vždycky dobre) a s Thorem, kterému provádel pekné kousky. Loki mel schopnost videt, aniž byl sám viden, a umel se ve chvilce premenit, což mu umožnovalo nacházet se tam, kde nebyl ocekáván. Ve skutecnosti hrál Loki dvojí hru. Ríkal o sobe, že je prítel bohu, ale v duchu chtel znicit jejich království. S tímto cílem velmi casto zaséval neshody. Byl inteligentní, upovídaný, trochu úzkostlivý, darilo se mu to dobre. Loki mel také kouzelné boty, které mu umožnovaly premístit se kamkoli na svete. Casto chodil k obrum, s nimiž byl spríznen, ale neopovrhoval navštívit i trpaslíky. Jednou, když s Odinem trávil den u vodopádu, hodil kamenem na vydru a zabil ji. Vydra však nebyla obycejné zvíre. Byl to prevlecený trpaslík. Loki se dopustil zlocinu. Hned poznal, že obet mela za otce mocného kouzelníka a trpaslicí kovári byli její bratri. Všichni se rozzurene shromáždili, popadli Odinuv mec a Lokiho boty a za tento zlocin žádali náhradu. Loki nespáchal tento cin zcela zámerne, ale trpaslicí rodina požadovala velké množství zlata výmenou za kouzelné boty a mec. Odin, rozmrzelý touto záležitostí, poslal Lokiho do zeme cerných skrítku pro výkupné. Sotva Loki do techto podivných míst dorazil, mel velký hlad, a tak si chytil lososa s duhove zbarvenými šupinami. Nebyl to však obycejný losos, ale trpaslík. Jmenoval se Andvari a premenil se v lososa, aby mohl lépe plavat v rece. Andvari byl zrucný kovár a zlovestný Lokí hned pochopil, co by z tohoto polapení mohl vytežit. Za to, že trpaslíka pustí, požadoval jeho zlato. Andvari musel za této nepríznivé situace souhlasit. Zavedl Lokiho k sobe a pod nátlakem rozložil veškeré své zlato na zem. Všechno, nebo témer všechno! Nenápadne totiž schoval vzácný kouzelný prsten. Loki si toho všiml a silou ho vyrval z Andvariho rukou. Rozzurený a ponížený trpaslík zvolal, že je zlatý prsten prokletý. Tomu, kdo ho vlastní, prinese neštestí. Loki mu odpovedel úšklebkem a odešel za Odinem, který ho už netrpelive ocekával. Prokletí ho neznepokojovalo, nebot si prsten nechtel nechat. Celé výkupné, vcetne prokletého prstenu, predal kouzelníkovi. Vzal si své boty, Odin svuj mec a spolecne odešli. A skutecne, za nejaký cas poklad vyvolal v kouzelníkove rodine neshody. Všichni chteli poklad vlastnit a strašne se hádali. Nevedeli, že se rítí do záhuby. Po dlouhých hádkách se jeden z bratru Fafnir pokladu zmocnil. Uschoval ho nekde v liduprázdné a zpustošené krajine, bicované vetry. Premenil se v draka, aby odradil náhodné pocestné, a ve dne v noci poklad obezretne strežil. Jednou se mu však do cesty postaví mladý bojovník. Vedel to ...

Andvariho prsten - Sigurd a Brunhilda Když valkýry doprovázely Odina, prelétávaly zemi na bájných koních. Byly hruzostrašné, skrývaly se ve velkých bourkových mracích a urcovaly víteznou stranu. Po bitvách bývaly krásné a roztomilé. Po svete se nenápadne pohybovaly pomocí krídel z labutího perí. Jednou se valkýry koupaly v pruzracné rece. Aby se jim lépe plavalo, odložily svá krídla ke stromu. Jel kolem král, Odinuv neprítel, a krídla zcizil. Prinutil valkýry, aby bojovaly na jeho strane, protože se bez svých krídel staly pouhými otrokynemi. Odin byl rozzuren, když videl, jak král vítezí a mení osudy bitev, a nakonec odhalil, jakou úlohu hrály jeho valkýry v nekolika porážkách. Odin se rozhodl potrestat nejkrásnejší z valkýr Brunhildu, která byla za tuto nedbalost odpovedná. Bodnul ji kouzelným mecem. Úcinkem kouzla usnula uprostred ohnivého kruhu. Kolem ní neustále tancovaly plameny. Na dlouho, možná navždy ji oddelil na vrcholku pusté hory od ostatního sveta, protože jen mimorádne zdatný bojovník se odváží prekonat obrovský žár a osvobodit ji. Toho vecera se Sigmund a jeho válecníci sešli jako obvykle v prázdném oválném sále, v jehož stredu se tycil strom. Najednou dovnitr nepozorovane vstoupil neznámý clovek. Byl oblecen do širokého plášte, do cela naražený plstený klobouk. Mel neklidnou chuzi a v ruce držel trpytivý mec. Nikoho nepozdravil. Rozhostilo se tíživé ticho. Priblížil se o nekolik kroku a pak rychlým pohybem zarazil mec až po rukojet do kmene stromu. "Tento mec bude patrit tomu, kdo se ho zmocní!" prohlásil hlubokým hlasem. Nedal ani cas na odpoved a zmizel. Všichni bojovníci prispechali a jeden po druhém se opreli o mec. Marne! Pouze Sigmundovi se podarilo mec vytáhnout. Od té doby se stal v boji neprekonatelný a šel od vítezství k vítezství. O nekolik let pozdeji se pred ním opet zjevil neznámý ve velkém klobouku a plášti. Mel jenom obycejné kopí a vyzval ho na souboj. Pri prvním nárazu o kopí vyšlehl strašlivý blesk a se mec rozbil. Ješte než Sigmund podlehl svému zranení, dozvedel se jméno svého protivníka. Byl jím sám Odin. Za nekolik mesícu se v opušteném kraji narodilo díte. Jeden trpaslicí kovár ho našel a vychoval. Z chlapce se stal udatný mladý muž. Jmenoval se Sigurd a trpaslík mu jednou rekl, že je Sigmundovým synem. Predal mu rozbitý mec, který patril jeho otci. Trpaslík na své kovadline zbran opravil a mladému Sigurdovi se podaril první hrdinský cin. Premohl strašného draka Fafnira, který hlídal Andvariho zlato. Zmocnil se tak pokladu a prokletého prstenu. Vsedl na svého bujného kone a veden ptáky dojel k hore, obklopené plameny. Jeho druh váhal, stavel se na zadní, ale pak se vrhl cvalem prímo do ohne. Už si mysleli, že v tomto pekle zemrou, ale s ožehnutým oblecením, chlupy i vlasy se dostali na druhou stranu. K velkému údivu objevil Sigurd krásnou spící dívku. Byl okouzlen Brunhildinou krásou a políbil ji na ústa. Lehký, témer neznatelný povzdech oživil její telo. Po mírném záchvevu otevrela oci a oživla. Plameny hned zacaly slábnout. Sigurd a Brunhilda se do sebe zamilovali a nejaký cas spolu štastne žili. Prokletý prsten presto vykonal své. Tragický osud je rozdelil, ale budou se již navždy milovat.

Ctyri krátké príbehy

Fenrirovi synové Toho rána mladý Bjorn znepokojene pozoroval oblohu. Spatril dva ohromné mraky ve tvaru cerných vlku, jak chtejí sežrat slunce a mesíc. Bjorn, jako všichni Vikingové, vedel, že je to špatné znamení. Vecer pred spaním slyšel, že se poté, co bohové zajali Fenrira, narodila vlcata. Byli to synové Fenrira a bohyne. Stali se z nich dospelí zuriví a odvážní vlci, kterí neúnavne bloumali oblohou a pronásledovali hvezdy. V jednu chvíli si Bjorn myslel, že vlcí mrak pohltí slunce do své tlamy a navždy ho spolkne. Strašne se bál, protože by slunce zešedlo jako v místech, kde je vecná zima, a naplnilo se vírícím snehem. Byla by to všeobecná katastrofa! Naštestí kolem poledne slunce zrychlilo svuj beh. Vzdalovalo se od velkého cerného vlka a neustále svítilo. Uklidnený Bjorn pokracoval v ceste.

Aegiruv kotlik V Aegirove podmorském paláci nebylo možné zažehnout ohen a posvítit si. Zlato z vraku lodí však vydávalo trpytivé svetlo. V pokladech, které Aegir vlastnil, byl kouzelný kotlík, v nemž zhotovil bájecný nápoj pro bohy. Nápoj z piva a medoviny byl namíchán podle tajného receptu a rychle uklidnoval všechny hodovníky. Uvádel do mírné otupelosti. Bohové k Aegirovi chodili rádi, protože zde byli vždy dobre prijati. Thor a Odin se techto hostin pravidelne úcastnili. Zpívalo se a vyprávely príbehy, dokud všichni neusnuli hlubokým spánkem.

Njordovy nohy Obryne Skadi se pevne rozhodla pomstít smrt svého otce, zabitého v boji s bohy. Vzala si prilbu a zbrane a došla k obydli bohu. Bohové chteli predejít nové válce, nabídli jí proto náhradu. Muže si mezi nimi vybrat ženicha. Pri výberu však smí videt pouze jejich nohy. Bohové se tedy shromáždili za zástenou, zpoza níž jim vycnívaly pouze nohy. Skadi neváhala a vybrala si toho, kdo mel nohy nejhezcí. Jako mnoho žen snila o tom provdat se za hezkého a milého Baldera. Jaké bylo její zklamání, když zjistila, že ukázala na starého Njorda, boha more. Skadi a Njord se vzali, ale zbytek života strávili v hádkách.

Velký jedlík Na ceste do zeme obru ohne se Loki a Thor zastavili u jednoho kouzelníka. Loki se vsadil, že vykoná hrdinský cin. Chtel se stát nejvetším jedlíkem na svete. Kouzelník proti nemu postavil obra Logiho. Prinesli jim obrovskou mísu plnou jídla a oba protivníci se usadili každý z jedné strany. Zpocátku obr jedl pomaleji než Loki, ale nakonec všechno polykal cím dál tím rychleji, snedl i kosti a cást mísy. Loki prohrál, protože zapomnel, že Logi zosobnuje plameny, jejichž žravost vzrustá tím, jak jsou živeny.

Thor a hlubinný had Od svého detství Thor zurive nenávidel veškeré nestvury, zvlášt obrovského hada, který se skrýval na dne oceánu. Telo tohoto strašlivého hada, pokryté šupinami, obepínalo celou zemi a mnoho lodí už kvuli nemu ztroskotalo. Zrídkakdy se objevoval behem dne, ale jen se v hlubine trochu pohnul, vyvolal bourlivé vlnobití. Mladý Thor se rozhodl škodlivého tvora, který mel na svedomí životy tisícu námorníku, zneškodnit. S tímto odhodláním odešel na kraj sveta, kam se lidé i bohové težko dostávají. Žije zde národ obrích rybáru, kterí znají dobre hadovy zvyky. Po dlouhém dohadování se jeden z obru zvaný Hymir uvolil vzít Thora na lodku. Avšak pochyboval o nem a neduveroval mu, protože mu mladý muž pripadal dost slabý. Thor se nenechal odradit a zeptal se, jakou návnadu si má na tento neobvyklý lov pripravit. Když mu Hymir nechtel odpovedet, Thor se už dál nevyptával. Zmocnil se bohova vola, naráz mu odrízl hlavu a vzal si ji do lodky. Hymir byl podešen vyhlídkou, že se setká s obludou, neveril loveckým schopnostem mladého muže. Nicméne mu ukázal místo, kde casto voda vre a kde se hlubinný had rád prochází. Thor se bez zvláštního úsilí oprel do vesel a doplul na urcené místo. Na obrovský kovový hák, pripevnený na pevném lane, nasadil volskou hlavu. Návnadu vhodil do vody a trpelive cekal jako nejaký rybár s udicí. Obr byl vydešený z toho, co se bude dít, a chtel se hned vrátit do prístavu. Thor však o tom nechtel nic slyšet. Najednou se lano napjalo a kolem lodky, která tancila jako splávek, se zacaly tvorit vzdouvající se vlny. Thor zustal klidný, mocne zatáhl za udici a z vody se vynorila strašlivá hlava. Tak strašná, že se na ni obr neodvážil ani podívat. Thor se z krásného úlovku radoval a napjal všechny svaly. Ješte nebyl dospelý, ale už mel obrovskou silu. Had s hákem zaseknutým do jazyka pochopil, co ho ohrožuje. Svinul své telo kolem podmorských skalisek a zatáhl. Thor stál v lodce a myslel si, že se mu paže roztrhnou. Obe dlane, bolestive poranené od lana, se už dotýkaly okraje lodky. V tu chvíli se ozval ohromný praskot. Thorovy nohy, zaprené vší silou, uklouzly po dne. Presto Thor držel odpornou netvorovu hlavu nad vodou. Had slábl, chrlil proudy jedu a z krvavých ocí mu šlehaly strašlivé blesky. Byl tak ohavný, že Hymir drkotající zubama v rohu lodky zpanikaril. Obr myslel jen na svou záchranu, zmocnil se sekyry a jednou ranou lano pretal. Thor upadl nazad a ve vzteku jenom spatril, jak had zmizel rychle ve vode. Thor se strašlive rozcílil a zacal trestat zbabelého obra, který ho pripravil o první hrdinský cin. I pres svou malou postavu obra tloukl rázne a pak ho nechal v lodce, unášené proudem. Aby se uklidnil, vrátil se na zem po morském dne pešky. Nekolik mesícu si obludný had lécil rány na tajném míste v nejvetších hlubinách oceánu. V živote se tak nebál a byl rozhodnut nenechat se už nikdy vlákat do tak strašné lécky. Beda Vikingum! Ješte dlouho bude strašit v oceánu a potápet lode.

Thoruv kocár Blížila se boure. Chvení jasanových listu, težký vzduch, který se obtížne dýchal, a hlavne tlumené burácení. Viking Farald znal velmi dobre tato znamení, nemel nejmenší pochybnosti. Zakricel hned na svého mladého syna: "Bjorne! Thor prijíždí! Slyším ho. Zaved rychle zvírata do úkrytu." Bjorn pochopil. Na inkoustove zbarveném nebi uhánel tryskem po nebeské dráze Thoruv kocár. Rachot se neustále zvetšoval. Byl to urcite on, buh hromu, syn Odina a Zeme, stejne bojovný jako jeho otec. Ve velmi špatné nálade Thor brázdil nebesa sem a tam ve svém kocáru, taženém dvema bájnými kozly. Kudy projel, tam vypukla strašlivá boure. Bjorn mel jen cas ukrýt se do stáje. Celý se trásl vedle svých koní, pritisknutých jeden ke druhému, a nezbývalo mu než doufat, že se buh v jejich kraji nezdrží dlouho. Thor byl zrzavý obr s bujným plnovousem a neustále se potýkal se svými odvekými nepráteli, obry a nestvurami, ale zrídka s lidmi. Nebyl zlý, k ženám a detem, které ochranoval, se choval spíše prívetive. Bjorn to vedel, ale od otce se naucil, že buh hromu muže být i nebezpecný, aniž by chtel. Ovládal totiž blesk a vyvolával tornáda. Jeho hromový hlas, silnejší než boure, a burácivý smích už ochromily mnohé. Pouze šibalský Loki se jím nenechal zastrašit a casto mu provádel pekné kousky. Podle vetšiny Vikingu nemel obr žádné ctnosti. Oženil se s bohyní Sif se zlatými vlasy, ale byl milovníkem žen a lehce se zamilovával do jiných bohyn, jako napríklad do krásné Frey. Rád sedával u stolu a mel silnou náklonnost k pití, hlavne k pivu. Podobne jako jeho otec Odin, velmi rád se pouštel do nejtežších boju. V takovém prípade si upevnil kouzelný pás, jehož obrovská prezka zdvojnásobovala jeho silu, a vzal si strašlivou zbran. Zázracné kladivo, které ukoval trpaslík Sindri. Mohl s ním kdykoli hodit pravou rukou oblecenou do kovové rukavice. Kladivo preletelo celou oblohu rychlostí blesku a zasáhlo protivníka. Pak se poslušne do jeho ruky vrátilo. Thor ho hned mohl vyslat na jiného neprítele. Taková zbran mohla rozhodovat o osudech mnoha bitev a všichni obri i netvori, v jakémkoli množství, se ho obávali. Jako vetšina bohu bydlel Thor v Asgardu, ovšem ve zvláštním paláci s mnoha sály. Rád zval prátele na nekonecné a bujaré hostiny. Thor casto odjíždel z Asgardu a cestoval po svete. Rád se za nekoho prevlékal, aby nebyl k poznání. A tak navštevoval lidi nebo jiné bohy. Od prírody byl dobrý a uprímný, pred Lokim se však nemel na pozoru. Jednou za letní noci Loki využil toho, že Sif spí, a ukradl jí bohaté blondaté vlasy. Ráno Thora probudily výkriky a plác jeho holohlavé ženy. Ihned pochopil, odkud mohla tato kouzla pocházet, a trásl s Lokim jako se švestkou, aby se priznal a napravil svuj cin. Nebylo možné, aby Sif hned narostly nové vlasy, potrebovaly nekolik let, aby dosáhly své délky a lesku. Loki dostal nápad jít se poradit do zeme trpaslicích kováru. Po dlouhém dohadování dosáhl toho, že trpaslíci vyrobí za jednu noc nádherné zlaté vlasy. Když je druhý den prinesl Sif, hned usušila své slzy. Byla pyšná, že bude mít vlasy mnohem poddajnejší, jemnejší a hedvábnejší než ostatní ženy na svete. Tento zázrak vyvolal mezi bohynemi touhy i žárlivost, ale usmíril Lokiho s bohem hromu. Nejvetší Thorovi neprátelé byli obri ze zeme Thuru, s nimiž se casto potýkal, a obludná zvírata jako vlk Fenrir. Thor se už od mládí zameril na obrovského hlubinného hada a snažil se ho vypudit pryc z oceánu.

Thor a král obru Bez svého kouzelného kladiva Thor nebyl skutecne tím, cím byl. Jednou vecer po hojném, možná príliš zapíjeném jídle Thor a jeho spolecníci upadli do hlubokého spánku. Mezitím se neznámý návštevník dostal do paláce, tajne se zmocnil vzácného kladiva a nepozorovane zmizel. Ráno, když bohové toto záhadné zmizení zjistili, nastal rozruch. Thor se hrozive, ale zbytecne rozcílil. Bylo rozhodnuto poverit prohnaného Lokiho pátráním. Loki si pod záminkou, že se bude rychle premistovat, pujcil od bohyne Frey krídla z labutího perí. Ve skutecnosti je moc nepotreboval, protože se mohl se svými kouzelnými botami dostat všude, ale chtel se bez námahy dopravit do nejvzdálenejších míst. Dozvedel se, že kladivo asi ukradl Thrym, král obru. Aby si to overil, létal tak dlouho nad rozlehlým lesem, až nakonec krále spatril. Sedel na pahorku jako na nejaké skále a splétal obojek pro své strašlivé psy. Thrym bez prutahu doznal, že kouzelné kladivo ukradl, a ješte dodal, že ho peclive ukryl osm stop pod zemí. I když to byl hrubián, predložil jim smelý návrh. Vrátí kladivo, pokud dostane výmenou krásnou ženu - samu bohyni Freyu. Loki byl zdešen, protože Freya, dcera boha oceánu, by k tomu nikdy nesvolila. Po bohyni lásky, nádherné a hrdé žene, která se casto odívala jen do náhrdelníku, prahli nejmocnejší bohové a pro její krásu ji obdivovali všichni muži. Jak se dalo predpokládat, rozhorcila se tak, že se málem zadusila a pretrhla svuj zlatý náhrdelník. Rázne odmítla žít po boku tvora tak odporného jako Thrym. Thor byl vzteky bez sebe a chtel znicit zemi obru. Loki uklidnoval jeho vzplanutí a pripomínal mu, že bez svého kouzelného kladiva sotva své protivníky premuže. Thor to uznal. Loki a buh Heimdall mu doporucili uchýlit se spíše ke lsti. Podarilo se jim nikoli bez nesnází presvedcit Thora, aby se prevlékl za ženu a odešel místo Frey na urcenou schuzku s obry. Thor se bál zesmešnení, ale uvolil se, když mu Loki slíbbil, že ho také doprovodí v prevlecení za ženu. Thorovi se to príliš nezamlouvalo, ale nakonec se k této komedii propujcil a ozdobil se manželcinými šperky. Vzal si lehký závoj, celenku, vycpal si hrud a peclive natáhl látku, aby trochu skryl svá široká ramena. Byla to obycejná lécka, ale jak byli Thrym a jeho muži nebezpecní, tak byli hloupí. Thor zapráhl své posvátné kozly, Loki rídil a spolecne odjeli do království obru. Po dlouhé ceste predstoupili pred Thryma a jeho obhroublou spolecnost. Krátce se seznámili a na privítanou jim obri nabídli neco k jídlu. Vyhladovelý Thor zapomnel na svou úlohu nevesty a jedl jako obvykle. Zhltnul celého vola, osm lososu, veškeré zákusky a vše zapil tremi sudy medoviny. Thrym se nad tím podivil. "Nikdy jsem nevidel mladou ženu s tak ostrými zuby a s tak desivou chutí k jídlu!" zahrmel neduverive. Thor se hned vzpamatoval a zmeneným hlasem odpovedel: "Freya nejedla už týden, chtela tolik videt Thrymuv palác!" Obr byl polichocen a nahnul se, aby svou snoubenku políbil. Udelal však hned krok zpátky pred Thorovým zdrcujícím pohledem. Nevesta ješte pred jakýmikoli duvernostmi žádala, aby si vymenili dárky. Thrym už s tím chtel skoncovat, a tak pred shromáždením vytáhl kouzelné kladivo. Thor rychlostí blesku strhl závoj, uchopil zbran, zneškodnil všechny obry a zboural palác. Pak bez meškání odjel za skutecnou Freyou.

Thor, kouzelník a prevozník Za jedné tmavé noci se Thor a Loki dostali do hloubi neznámého lesa. Byl tak rozsáhlý, že se na sklonku dne museli uchýlit do podivné chýše. Vypadala jako jeskyne, do níž ústilo pet menších chodeb. Všude panovala tma, že ani nevideli její obrysy, ale nemeli na výber. Kolem pulnoci je probudilo strašlivé burácení. Ráno Thor s težkou hlavou zjistil, že je východ z jeskyne zahrazen hradbou z kuže. Vynaložil všechny své sny a cestu se mu podarilo prorazit. Pochopil, že hradba byla jen cíp kabátu jakéhosi obra. Ten spal jako zabitý a chrápal, což vyvolalo ono strašlivé burácení, které je probudilo. Thor se rozhlédl po úkrytu a rázem pochopil. Schovali se do obrovy rukavice položené na zemi. Thor, který se nikdy nikoho nebál, uchopil své kladivo a vší silou tloukl obra do hlavy. Obr si myslel, že ho obtežuje nejaká moucha, probudil se a spatril Thora a Lokiho. Po chvíli dohadování jim navrhl, že je zavede do podivuhodného zámku, uzavreného težkou mríží. Dostali se do obrovského sálu, kde na ne cekalo shromáždení obru. Nejvyšší obr se s Thorem nekolikrát vsadil. Musel vypít jedním douškem velký pohár piva. Thor vypil tolik piva, že by zaplnilo nekolik sudu, a presto hladina v poháru klesla sotva o palec. Dále mel zvednout cernou kocku, což vypadalo jako snadný úkol, ale nemohl jí odlepit tlapky od zeme. Na záver obr požadoval, aby Thor premohl vetchou starenu. Thor se jí zpocátku neodvážil ani dotknout, pak do ní strkal cím dál tím víc, ale nepodarilo se mu ji strhnout k zemi. Rozcilen obhroublým smíchem obru Thor zakricel: "Co je to za cáry?!" Obr se mu priznal, že je kouzelník. "Pohár s pivem je spojen s morem," vysvetloval. "Nemužeš ho tedy nikdy vypít. A kocka byla prevlecený hlubinný had. Není možné ho zvednout, protože obepíná celou zemi!" "A malá starena v cerném?" "Ve skutecnosti je to staroba sama. A nad stárím nikdy nikdo nezvítezil!" Thor si uvedomil, že byl oklamán, a namíril na obrovu hlavu své kladivo. Ješte než kladivo stacilo dosáhnout svého cíle, kouzelník i zámek zmizeli. Thor musel uznat svou porážku. Protentokrát! Na zpátecní ceste z této daleké a težké výpravy se utrmácený Thor dostal na breh zátoky. Chtel se rychle vrátit domu, ale v tomto míste bylo more široké a sotva dohlédl na protejší breh. Nebylo možné zde prejít bez lodky a Thor nemel ani sprežení, ani své skvelé kozly. Nemel nic, co by ho odlišovalo od obycejného vesnicana. Už se chystal záliv obejít, když se objevil starík na lodce. Urcite je to prevozník! "Hola, prevozníku! Mužeš me zavést na druhý breh?" kricel ze všech sil. Muž, jehož tvár byla cástecne zahalená do široké kapuce, mu sdelil, že se jmenuje Harbard. Hledel na Thora neduverive. V rozedraném odevu nevypadal buh príliš duveryhodne. "Mužeš mi aspon zaplatit?" Thor si uvedomil, že u sebe nemá peníze, žádnou zbran, ani nejakou cennou vec. Pouze zbytky jídla. "Prevez me a rozdelím se s tebou o svou ovesnou kaši a slede," navrhl nepresvedcive. "Jseš tulák a nicema! Jdi si svou cestou!" odpovedel mu Harbard podezírave. "Jsem buh Thor! Vracím se z výpravy do zeme obru. Jestli me prevezeš, štedre se ti pozdeji odmením!" Muž nechtel nic slyšet, ani když Thor vyjmenovával jména svých prátel bohu. Naopak, stále více tímto podivným pocestným pohrdal. "Jseš jen zlodej koní! Jdi si tedy pešky!" rekl a rychle se s lodkou vzdaloval od brehu. Thor se marne bránil, starík už byl na širém mori. Ramena prevozníka, který stále schovával svou tvár pod kapucí, se natrásala bláznivým smíchem. Jeho jediné oko jiskrilo škodolibostí, protože Harbard nebyl nikdo jiný než sám Odin.

Strážce duhy Aby se bohové dostali lehce do svého království, dali vystavet Bifrost, stálou duhu, po níž se mohli dostat prímo ze zeme k hlavní bráne paláce. Po jediném oblouku. Bohové také ucinili opatrení, aby se vyhnuli necekaným útokum ze strany obru nebo nestvur, a tento vchod opevnili. Pro jistotu držel buh Heimdall na vrcholku duhy ve dne v noci stráž. Heimdall byl buh svetla, válecník statné postavy, velký a dobre stavený krasavec. Zuby z ryzího zlata dodávaly jeho úsmevu zvláštní lesk. Mel protáhlý, silný mec, který zvlášt pro neho vyrobili trpaslicí kovári, dlouhé kopí a kouzelný roh, jehož zvuk byl silnejší než boure a rozléhal se po celém svete. Mohl tak v prípade útoku varovat ostatní bohy, kterí meli nepríjemný zvyk klidne se procházet po svete. Loki znal Heimdalla dobre a casto ho navštevoval, protože zosnoval plány na znicení Asgardu. Heimdalla nenávidel a považoval ho za svého úhlavního protivníka. Loki nemohl celit tak chrabrému bojovníkovi prímo, proto mu provádel pekné kousky a delal si z neho legraci, když k tomu byla nejaká príležitost. Snažil se ho také odlákat od Bifrostu. Casto s Heimdallem hovoril. Vystupoval jako jeho prítel, ale neustále zduraznoval, že takový bojovník jako on tráví cas cekáním pred obycejnou branou. Zrádne mu opakoval: "Zatímco trávíš celé dny na stráži, záda zmácená prudkým deštem, ostatní se baví, chodí na lov, zpívají a pijí." Loki se snažil postavit Heimdalla proti jeho prátelum. Buh, vedom si svého duležitého úkolu, se nenechal ovlivnit. Byl tím unaven a nekdy doterného Lokiho vyhodil. Ten se však za nekolik dní vrátil zpátky. Naštestí Asgard strážil také barevný kohout. Casem se Heimdall a kohout stali práteli. Drželi spolu, protože jejich nejvetším neprítelem byla nuda. Duhu strežili dobre a neprodyšne uzavrená obrovská okovaná brána odrazovala každého vstupovat do Asgardu bez povolení. Heimdall zrídka opouštel své místo. Nicméne Loki byl neustále ve strehu, aby mu provedl nejaký kousek. Ukradl zlatý náhrdelník bohyne Frey a pak se prevtelil v mohutného bílého tulene a odešel uschovat svuj poklad ke vzdálenému západnímu útesu na morský breh. Témer se mu to podarilo, ale Loki zapomnel na Heimdalla. Z výšin duhy sledoval zemi i oceán. Jeho pronikavému pohledu nic neuniklo a všiml si i pletich neduveryhodného Lokiho. Heimdall ani na chvíli nezaváhal. Nasedl na svého neúnavného kone s dlouhou trpytivou hrívou a jedním skokem preskocil reku. Tam se také premenil v tulene a pustil se do tmavého ledového more na konci sveta. Loki se potápel do nejhlubších víru, aby zmátl svého protivníka, ale Heimdall vždy jeho stopu objevil. Na konci této honicky se oba tuleni stretli u útesu ošlehávaných vlnami. Heimdall Lokiho ztrestal. Loki zbedovane uprchl a hned vymýšlel odplatu. Buh sebral náhrdelník a vrátil se k pobreží, kde se znovu premenil ve zdatného bojovníka. Rychlostí blesku vyjel na svém koni na duhu a dostal se do Asgardu. Tam mu všichni bohové dekovali a chteli usporádat velkou slavnost, ale Heimdall, vždy vážný a dbalý svého poslání, se nezdržel dlouho. Jen vrátil náhrdelník krásné Frey, která ho zato políbila, a pak odešel zpet na stráž v ocekávaní záverecného útoku.

Slepý buh Balder, jeden z Odinových synu, byl oblíben pro svou laskavost a galantnost. Šlechetný a dobrý buh žil pokojne v Asgardu a jednou se mu v noci za neklidného spánku zdálo, že je jeho život ohrožen. Hned ráno o tom rekl ostatním bohum a své matce Frigg. Matka vzala sen vážne. Chtela predejít neštestí, které by se jejímu synovi mohlo stát, a zaprísahala proto všechny prírodní síly, aby nikdy neukládaly o Balderuv život. Duch ohne, duch vody i vetru se k tomu hned zavázali. Frigg totéž ucinila s látkami, kameny a kovy, aby se vyhnula jakémukoli nebezpecí. Od zvírat získala príslib, že Balderovi nikdy nic špatného neudelají. Navíc z opatrnosti pohovorila s rostlinami, s každou zvlášt. Všechny souhlasily. Balder se stal nezranitelný. Tohoto výjimecného štestí však buh nikdy v boji nevyužíval. Ostatní bohové s ním casto hráli hru. Házeli na nej nejruznejší strely a smáli se, když všechny po jeho tele sklouzly bez škrábnutí. Zlovolný Loki Balderovi tuto výhodu závidel, a tak se rozhodl najít jeho slabé místo. S tímto úmyslem se prevlékl za starenu a tajne navštívil Friggu. Predstíral, že je udiven Balderovou nezranitelností, a bohyne mu vlídne vysvetlila, proc tomu tak je. "Všechny bytosti slíbily, že ho nikdy nezraní!" "Všechny?" zeptal se durazne Loki. "Ano . . ." odpovedela Frigg, ale po krátkém zaváhání dodala, že možná zapomnela požádat malý trs jmelí na jednom strome na západ od Valhaly. Loki hned pochopil, co z takového opomenutí muže získat. Odjel do Valhaly, našel trs jmelí, utrhl ho a tajne privezl. Loki byl príliš zbabelý, aby se sám postavil proti Balderovi. Radeji vymyslel hanebný plán. Jemným hláskem zavolal na slepého mírumilovného boha Holdera, jednoho z Balderových bratru, a zeptal se ho: "Proc si také nehraješ a nevrháš strely na Baldera?" "Nehraji si s ostatními, protože jsem slepý!" odpovedel mu s úsmevem buh. "Jestli chceš, povedu tvou ruku." Holder casto slýchával, jak se bozi pri házení strel smejí, a tak duverive souhlasil, netuše lécku, jakou mu zlovestný Loki nastražil. Loki si zatím vyrobil z vetvicky jmelí zbran, namíril slepcovu ruku na jeho bratra a vystrelil. Balder zasažen špickou jmelí hned upadl. Bohové se sebehli se slzami v ocích, ale bylo už príliš pozde. Za nekolik dní chtela neštastná Frigg o všem promluvit s bohyní pekel Hel. Tohoto nebezpecného úkolu se ujal její další syn Hermod. Chtel se pokusit zachránit svého bratra. Vsedl na Odinova kone Sleipnira a ohromným skokem bez váhání prekonal mríže do pekla. Strážkyne techto míst, strašlivá Hel s tvárí napolovic bílou a napolovic cernou, ho prijala chladne. Presto byla bohyne vyprávením mladého muže dojatá. Rozhodla se dát Balderovi šanci. Povolí mu vrátit se zpátky do Asgardu pouze v prípade, že budou všichni bohové i lidé požadovat jeho návrat. Ale všichni, bez výjimky! Bohové se rozebehli do sveta a bez potíží souhlas získali. Rozjásaný Hermod už byl znovu na ceste do pekel, ale potkal neznámou carodejnici. Odmítla mu dát svuj souhlas. Byl to totiž sám Loki! Vzal na sebe tuto podobu, aby bohy lépe oklamal. Hel byla kvuli jedinému odmítnutí neoblomná a Balder se stal znovu veznem. Bohové se pozdeji o podvodu dozvedeli a Lokimu se pomstili. Spoutali ho v jeskyni prolezlé hady. Loki byl tak potrestán za své špatnosti, ale znovu premýšlel o odvete. Až k tomu bude príležitost, uprchne a s pomocí nestvur a obru znicí svet bohu.

Soumrak bohu Po Balderove smrti naznacovala mnohá znepokojující znamení, že je svet v nebezpecí. V ohnových sloupcích zacaly padat na zem dve hvezdy. Zeme dunela,. trásla se, neustále praskala pod silnými otresy, že se témer vyvrátil sám Yggdrasil. Celé dny i noci vyli pod zemí pekelní psi, bylo to slyšet až v Asgardu. Všechno spelo k zániku. Jednou vecer se zdvihl silný vítr, bourlive dul, porážel stromy, rozbíjel domy a tríštil lode o útesy. Dva velké vlcí mraky sežraly slunce i mesíc. Bylo to znamení konce sveta. Kohout Goldenkamme vyhlásil poplach a Heimdall z plných plic troubil na svuj roh. Tolik obávané poslední stretnutí bylo nevyhnutelné. Bohové se v tichosti shromáždili. Nikomu z nich nechybela odvaha. Jejich armáda se rozmístila kolem Asgardu a byla rozhodnuta bránit se do poslední chvíle. Protivníkovy sily se formovaly do podivného seskupení. Loki a Fenrir, zbaveni svých pout, vedli útok. Kolem nich se jako more valila ohromná neprátelská síla, všichni obri sveta. Lode dokonce prevážely obry ohne, kterým velel Surtur. Když se všichni shromáždili, Odin se v doprovodu valkýr jako první vrhl za úžasného bubnování a troubení do útoku na neprítele. Avšak Fenrir na Odina cíhal už príliš dlouho, spolkl ho svou pekelnou tlamou. Jeden z bohových synu Vidar vzápetí svého otce pomstil a Fenrira vyrídil z boje. Rozpoutal se strašlivý boj. Thor konecne zabil hlubinného hada, brzy však sám podlehl jeho otrávenému dechu. Tyr ješte pred svou smrtí znicil pekelného psa. Obri pod vedením Lokiho vylezli po cástecne proborené duze a vrhli se na Heimdalla. Heimdall jich nekolik zabil, premohl svého dávného neprítele Lokiho, ale sám podlehl svým zranením. Surtur a obri ohne se vrítili do Asgardu a všude založili požár. Království bohu zmizelo. Bojovníku bylo stále méne a boj postupne slábl. Žádný z obou táboru se nestal vítezem. Pobili se všichni navzájem. V tomto svete bez slunce a mesíce byli lidé vtaženi do nepokoju, umírali v dusledku povodní, zimou a zemetresením. Toto byl Ragnarok - konec prvního sveta. Pod ochranou kury stromu Yggdrasilu však prežil jeden muž a jedna žena. Možná vznikne nový svet . . .

Znovuzrození Po katastrofe Ragnarok se slunce zatemnilo popelavou cerní a tlustými kotouci dýmu. Vypadalo to, že z nebe bez mesíce a ze zeme zatopené tmavými vodami oceánu zmizel veškerý život. Lidi, bohy, nestvury, proste všechny pohltily temnoty. Byl konec sveta. Presto se po jedné dlouhé noci náhle objevilo nové slunce a nový mesíc. Dým se rozplynul a požáry uhasly, voda z povodní se pomalu vrátila do svých toku a z oceánu zacaly vystupovat hory. Nebe bylo jasnejší a cistší než pred katastrofou a jednoho rána se na nem objevil orel. Nezmizel tedy veškerý život. Vetšina bohu, obru a nestvur zahynula ale nekolika bohum se podarilo vrátit se na zem. Odin a Thor už nebyli na tomto svete, ale nekterí z jejich synu se probudili k životu. Balderovi se jako prvnímu podarilo uprchnout z pekla, kde už dlouho nespravedlive prodléval kvuli Lokimu. Ujal se tedy usporádání nového sveta. Chtel, aby byl harmonický a hlavne méne násilný než ten první. Jeho slepý bratr Holder se k nemu brzy pripojil, protože byl symbolem cistoty a nevinnosti. Bratrum v tomto tvorivém úkolu pomáhal Forsete, buh spravedlnosti, který chtel, aby právo od té doby vítezilo nad silou a násilím. Spolecne s nimi se vrátili také tri Odinovi synové - Vali, Vidar, jemuž se dostalo této prízne za odvahu proti Fenrirovi, a Hermod, jenž se odvážil s nasazením svého života dostat se do pekla a pokusit se osvobodit Baldera. Odinovi synové a Forsete za pomocí dvou Thorových synu Magnia a Modiho vytvorili Radu bohu. Pokoušeli se rozluštit vyryté Odinovo písmo a našli neporušené Zlaté tabulky, které bohové vlastnili ješte pred velkou katastrofou. Všichni chteli svet rídit moudre. Zeme byla tehdy ješte neobydlená. Naštestí bohové objevili muže a ženu, kterí všeobecnou katastrofu prežili. Kura obrovského jasanu Yggdrasilu je zázracne uchránila pred požárem a potopou. Bohové tuto dvojici osvobodili. Oba znovu získali svou životní sílu a zalidnili svet mnoha detmi. Postupne se objevila zvírata a hustá a mekká tráva se znovu zazelenala. Pole dávala bohaté sklizne, ve vodopádech tekla krištálová voda, v níž se hemžily ryby. Obrovští lososi a pstruzi se v houfech proháneli v rekách a sloužili jako bohatá potrava pro lidi, kterí byli mnohem mírumilovnejší než jejich predchudci. Pod bdelým zrakem Rady bohu svet znovu dostával rád. Do nekolika hlubokých lesu se vrátili trpaslíci a skupinky skrítku opet tancily za svitu mesíce. Všechny nestvury v podstate zmizely, nekolik obru bylo vyhnáno do vzdálených kraju ohne a jinovatky. Nekterí Vikingové však stále vypráveli, že spatrili na širém mori na dne oceánu mezi Norskem a Skotskem obrovského hada, jak polyká svou korist. Možná, že se jim to jenom zdálo...

Bohové noci Tu noc mladý Bjorn nespal. Byl svátek svetla. Na oslavu této události všichni hojne pili, jedli a dlouho do noci tancovali. Rodice i prátelé ted spali hlubokým spánkem. Bjorn však nemohl usnout. Už od vecera myslel na neznámou, která se noc predtím objevila v lese. Usmála se na nej a pak beze stopy zmizela. Chtel vedet, kdo to je, a tak tajne otevrel dvere a potichu zmizel. Otec ho varoval, že mladý muž nemá nikdy za mesícní noci behat po lese sám. Vystavuje se tak tem nejhorším nebezpecím. Nicméne zvedavost zvítezila nad moudrostí a mladík se pohroužil do temného houští. Cím hloubeji se noril do lesa, tím víc se trásl. Bezpochyby nocní zimou, ale možná i strachem. Najednou jím trhnul podezrelý zvuk lámajících se vetví. Nekdo se blíží! Bjorn se pritiskl ke kmeni stromu a nehnute tajil dech. Hluk se zvetšoval a Bjorn spatril ostré svetlo, které se pohybovalo v houští. Bez výstrahy se svetelná masa vrhla k nemu. Byl to zlatý divocák, božský divocák! Zvíre o nej zavadilo, na chvilku se zastavilo a pak se bez povšimnutí vzdálilo. Byl to divocák Freyr, buh plodnosti. Objevuje se jen zrídkakdy a je to dobré znamení. Sotva se Bjorn z té hruzy vzpamatoval, vydal se znovu na cestu. Les kolem nej byl nekonecný, tichý, ale neklidný. Lehká mlha zakrývala obrysy a menila tvary, takže Bjorn nakonec zabloudil. Dostal se do neznámého, hustého a sevreného místa. Nevedel, kde je, ale jakési vnitrní volání ho nezadržitelne pritahovalo ke vzdáleným krajum, kde vychází slunce. Chvílemi jako by slyšel zpev a nejaké hlasy. Dostal se k divoce porostlé mýtine, osvícené mesícním svetlem. Tam zustal ohromene stát. Pred jeho zraky se odehrával podivný rej skrítku. Za jemného šustení se mladíci i mladé dívky otáceli závratnou rychlostí. Nohy nemeli na zemi, jen se lehce dotýkali trávy, aniž by ji pošlapali. Bjorn hned spatril neznámou dívku, kterou videl predcházející vecer. Pripadala mu ješte krásnejší než její okouzlující spolecnice. Vikingové casto mluvili o skrítcích, bozích kvetu a pruzracných potucku, ale zrídka je nekdo videl. Naštestí, protože skrítkové mohou cloveka odvléct do svého sveta. Navždy... Bjorn se k nim chtel pripojit, tancit s nimi a zpívat, ale váhal, protože ho otec varoval. "Kdo se dostane do kola skrítku, vystavuje se nebezpecí, že bude unešen na onen svet," tvrdil mu vážne v den jeho šestnáctých narozenin. Ale ta krásná dívka, která se na nej usmívala, byla tak cistá, tak lehká a žádoucí, že Bjorn nemohl uverit, že by byla nebezpecná. Když se ho jedná z tanecnic lehce dotkla a smála se, ješte trochu váhal. Ale pokušení bylo silnejší. Rázne se zvedl a vystoupil ze svého úkrytu. Dívka mu stiskla ruku a on stiskl její. Ve chvíli, kdy se jeho prsty uzavrely do její osvetlené ruky, ozvalo se kohoutí zakokrhání. Znamenalo konec noci. Skrítkové okamžite zmizeli. Bjorn byl zachránen, protože skrítkové, bohové noci, mizí s kohoutím zakokrháním. Bjorn zustal na mýtine sám a chvíli si myslel, že se mu to jenom zdálo. Avšak za ranního úsvitu se rosa jemne usadila na špicky trávy, která dosud nesla stopy po tancících skrítcích.

Koboldové Jednoho studeného podzimního rána mladý Snorre, ješte zahrátý nocním spánkem a mírne ospalý, otevrel dvere svého statku. Mohutný a ostrý vítr ho rázne probral. Jinovatka krupala pod jeho kroky. Musel jít nabrat vodu do reky, potom jako každý den nasekat dríví a postarat se o kone. Mezitím jeho mladá sestra Asfrid zametla v dome, zapálila ohen a uvarila obed pro celou rodinu. Snorre vešel do stodoly s jedním~ vedrem cisté vody na každém rameni a prekvapene vykrikl: "Koboldové!" Neslyšeli ho vejít a pokojne se tocili kolem zvírat. Jeden z nich uklidnoval starého kone, druhý dával seno poníkovi, tretí zametal stáj a ctvrtý spravoval sud. Jakmile však Snorra spatrili, s výkriky prchali pryc. Koboldové byli malé postavy, silní a pracovití, a žili ve stodolách, stájích nebo sýpkách. Usídlovali se však jen v domech, jejichž obyvatelé si to zasloužili. Pracovali pouze v noci, takže je bylo težké spatrit. Snorre a Asfrid byli zvlášt pracovití. Zatímco jejich otec Viking Egil odjel pred mnoha mesíci na dlouhou výpravu, pomáhali matce živit své bratry a sestry a starat se o starou babicku. Bez pochyby proto meli štestí, že se koboldové usadili pod jejich strechou. Snorre byl zklamán, že koboldy jenom zahlédl, a vymyslel plán. Následující noci se potichu se svou sestrou probudili a potme se schovali do stáje za težký záves. Zatímco celý dum klidne spal, netrpelive ocekávali príchod svých prátel. Kolem pulnoci koboldové konecne prišli. V dobré nálade otírali spokojene vrnícímu poníkovi srst, rezali dríví, trídili jablka a opravovali náradí. Vtom Snorre a Asfrid vylezli se svého úkrytu a dekovali jim. Prekvapení koboldové se na ne usmáli, ale rychle se schovali, protože každý musí žít ve svém svete. To je zákon koboldu. Presto se urcite vrátí. Snorre a Asfrid si byli jisti.

Lesní trpaslíci Na jare následujícího roku byli Snorre a Asfrid znepokojeni, protože jejich sestricka mela horecku. Bylo nutné ji vylécit. Vydali se do lesa sbírat lécivé rostliny. Chodili hodiny a hodiny, ale nic nenašli a už se chteli vrátit s neporízenou. Najednou uslyšeli mírný zvuk praskajících vetví a jejich pozornost upoutal hlas. Rychle se schovali do houští a spatrili trpaslíky. Tentokrát to nebyli koboldové, ani trpaslicí kovári, ale lesní trpaslíci. Byli hunatí, drsní, oblecení do zvírecích houní a kuží. Žili v prírode po celý rok, znali každickou rostlinu a vedeli, kde se skrývají všechna zvírata. Nejstarší z nich se oddelil od skupinky a zeptal se Snorra a Asfridy, co delají tak daleko od vesnice. Deti jim odpovedely. Trpaslíci se nad nimi slitovali. Vytratili se, za chvíli se objevili znovu a prinesli jim velkou kytici lécivých rostlin a blahodárných kvetu. Snorre a Asfrid lesním trpaslíkum podekovali a utíkali domu, co jim stacil dech. Díky temto rostlinám se jejich sestra uzdravila. Poté se každý rok na jare Snorre a Asfrid scházeli s lesními trpaslíky na vzdálené pasece, kterou znali jenom oni dva. Trpaslíci se stali jejich práteli.

 

Dejiny a legendy Dobýváni oceánu Vikingové, puvodem z Dánska, Švédska a Norska, byli casto rozdeleni do zneprátelených táboru a postupne dobývali obrovská území zahrnující hlavne vetšinu britských ostrovu. Pak odvážne prekonali na velkých a krásných lodích severní cást Atlantského oceánu a v roce 825 osídlili vzdálený Island. Nekterí se v roce 985 usadili dokonce na pobreží Grónska a v roce 992 docasne na pobreží Severní Ameriky. Pet století pred Kryštofem Kolumbem! Na palube svých lodí s plochým dnem, které Vikingum umožnovaly dostat se na jakékoli pobreží nebo sjíždet reky, se obratne a s ohromující odvahou premistovali. V roce 911 dostali na evropském kontinente od francouzského krále celý kraj, jemuž dali jméno Normandie (zeme lidí ze severu). Jiní Vikingové založili mesta podél ruských rek a skupiny Vikingu se usadily až na Sicílii. Vikingská civilizace dosáhla svého vrcholu v 7. až 11. století.

Znamenití námorníci Vikingští výbojní námorníci si bohy predstavovali jako drsné a násilné bytosti. Byli smelí, ale poverciví, proto se snažili získat si prízen mnoha morských bohu. Predevším Njorda, symbolu plodnosti a úrodnosti, starého mudrce, který dohlížel na pobreží, kam se chodilo na lov ryb. Zajištoval každodenní potravu pro rybáre. Žil v tajemném podmorském paláci se svou ženou Ran Uchvatitelkou a devíti dcerami. Vikingové rozeznávali devet druhu vln. Mysleli si, že každou z nich vyvolává jedna z devíti dcer, skandinávských sirén, které svádely námorníky, aby je dostaly na dno oceánu. Silné boure prisuzovali hlubinnému hadovi. Tento obrovský plaz byl tak dlouhý, že svým telem obepjal celou zemi, a žil skrytý na dne morí, které obklopovaly zemi. Tato božstva ztelesnovala bohatství i nebezpecí more a v prípade devíti dcer Ran Uchvatitelky také kouzla, kterými lákala (a dodnes láká!) muže. Nenašlo se žádné duležité posvátné místo nebo chrám, protože Vikingové velké náboženské stavby nestaveli.

Náboženství bez chrámu Krome pomerne podrobného popisu chrámu v Upssale ve Švédsku neexistují stopy po náboženské architekture Vikingu. Bylo odkryto pouze nekolik náhrobku, pokrytých kameny. Vikingové žili ve vynalézavých a puvabných, ale pomerne jednoduchých staveních. Nemeli zrejme potrebu stavet mohutné stavby, aby zde pestovali své náboženství nebo prinášeli obeti. Nejcasteji sloužily jako orientacní bod nebo místo spolecných shromáždení velké stromy, hlavne jasany. Svátky, shromáždení a pravdepodobne i obetování se provádely u obrovských stromu. Ohromný jasan Yggdrasil byl tehdy považován za stred sveta. Možná, že u stromu byly postaveny jednoduché chrámy, ale nic srovnatelného se stavbami Egyptanu nebo Reku. Cástecne se to vysvetluje tím, že Vikingové žili sprízneni s prírodou. Nemeli ani kneží, ani žádné jiné náboženské osobnosti, dokonce nemeli ani krále. Starší lidé, šéfové rodin nebo zdatní válecníci meli pred ostatními Vikingy morální autoritu (a možná i náboženskou), ale nenajdeme u nich papeže nebo osoby podobné mocným egyptským faraónum. V rodinách byly pouze sošky, k nimž se lidé obraceli se skromnými modlitbami. Každý se modlil po svém, bez presného návodu. Vikingové žili rodinným náboženstvím, podléhajícím duležitým odlišnostem mezi jednotlivými náboženstvími. Behem svých cest se postupne dostávali do kontaktu s jinými náboženstvími, která uctívala jednoho ci více bohu. V roce 966 se dal Harald Modrý zub pokrtít a poté prešli postupne všichni Vikingové pod vlivem katolických misionáru na krestanství.

Souperící bohové Z pohledu lidí se bohové vzájemne velmi odlišovali a casto se mezi sebou hádali. Tvorili dve velké rodiny a množství klanu. Vetšina Vikingu zná hlavního boha Odina. Nevládl však ostatním bohum. Jeho nejvetším protivníkem byl Thor, v prubehu nekolika staletí stále více oblíben hlavne mezi námorníky a vesnicany, kterí ho vzývali radeji než Odina. I pres své postavení, které oba zaujímali, neexistuje presné usporádání hodností mezi bohy. Jako v mnoha náboženstvích uctívajících více bohu hrály duležitou úlohu bohyne. Ty nemohly vykonávat nižší funkce. Podle velkého množství sošek zasvecených bohyni Freye si mužeme myslet, že patrila k nejuctívanejším. Je však možné se bát boha a prisuzovat mu velký význam (napríklad buh bourí) a nemít vždy jeho sošku u sebe. Vikingum vubec nevadilo uctívat více bohu. Už neverili v jediného boha jako stvoritele sveta, naopak si radeji predstavovali množství souperících bohu, nekdy dokonce i zneprátelených, jak obývají prameny, nebesa nebo oceány.

Pred bohy byli obri Podle Vikingu a mnoha dalších národu se bohové neobjevili na Zemi jako první. Predcházeli jim neotesaní obri a nejruznejší nestvury. Podle Vikingu obri nezmizeli tím, že byli poraženi bohy, byli jen zahnáni do dalekých a nehostinných kraju. Osídlili "Zemi ledovcu", "Zemi ohne" a temný podzemní svet. Nebezpecní a prudcí obri byli nekdy velmi inteligentní. Napríklad ti, co postavili palác Asgard nebo Mimir, strážce pramene moudrosti. Vetšina obru však byla hrubá a neotesaná. Žili ve styku s pochybnými nestvurami, s nimiž uzavreli spojenectví. Soubežne se svetem lidí a bohu žili nejruznejší trpaslíci. Kovári bydleli jenom pod zemí, kde vyrábeli kouzelné zbrane a šperky. Znali tajemství výroby a nikdo ho nemohl od nich získat. Trpaslíci koboldové žili casto v domech štastných Vikingu. Pomáhali jim s nejtežšími pracemi, ale pracovali jenom v noci. Jedinou stopou po nich byla práce, kterou vykonali. Lidé je mohli spatrit jen zrídka. Trpaslíci byli prátelé lidí i bohu, ale nejcasteji se jim vyhýbali. Když se trpaslíkum škodilo, postavili se proti tomu. Prokletí Andvariho prstenu zavinilo špatné chování Lokiho. Vikingové se bojí skrítku, kterí jsou jiní než trpaslíci. Tyto mladé a hezké bytosti se objevují v noci za svitu mesíce a svádejí mladé lidi. Patrí do vzdušného sveta a tancí v kruhu na mýtinách. Jejich krása neodolatelne láká mladé lidi. Jsou mlhaví a nehmatatelní. Predstavují nocní síly a ztelesnují touhy mladých lidí. Dospelí, kterí nemají takovou predstavivost jako mladí, je vídávají zrídka. Pokud se nekdo dostane do kola skrítku, opustí svet lidí. Skrítkové se rozprchnou pri prvním kohoutím zakokrhání.

Smrtelní bohové Vikingové na rozdíl od jiných národu verili, že bohové jsou smrtelní a že jsou neustále ohrožováni. Jejich bohové stárli velmi pomalu, takže je netrápil cas. Trápilo je spíše podivné spojenectví obru a nestvur, jako byl vlk Fenrir nebo hlubinný had, kterí na ne cíhali. Meli také falešné prátele jako Lokiho, který žil po jejich boku, ale tajne pripravoval útok na Asgard. Vikingové si mysleli, že dva obrovští vlci každodenne pronásledují slunce a mesíc. Jestli jednoho dne tyto dve hvezdy dostihnou a spolknou, bude to znamenat konec sveta. Vikingové verili, že na svete jsou zranitelní nejen lidé, ale i bohové. V legendách je konec sveta vylícen jako nekolik prírodních katastrof: zemetresení, boure, prudké nicivé vlny... Hlavne byl však zpusoben útokem na království bohu. Všichni neprátelé se sjednotili v mohutnou armádu a šli do útoku na Asgard, kde se bohové statecne bránili. Této teorii poslední bitvy se ve Skandinávii ríká "Ragnarok" a v Nemecku "soumrak bohu". Poté tuto teorii prejali Germáni a v 19. století nemecký hudební skladatel Richard Wagner, který dobrodružství Sigurda-Siegfrieda upravil podle tehdejšího vkusu. Svet Vikingu byl tedy predurcen k tomu, aby zmizel v posledním boji, v nemž každý musel prokázat nejvyšší kvalitu bojovníka - odvahu. Pesimistický konec sveta si zasluhoval nápravu. 0 obnove sveta po všeobecné katastrofe se zminují islandské texty. Nekterí méne duležití bohové se vrátili na zem a dali svetu nový rád. Pod kurou Yggdrasilu se zázrakem zachránil muž a žena a ti znovu zalidnili uklidnenou planetu, zbavenou starých démonu. Lidé i bohové se budou opírat o Zlaté tabulky, které patrily Odinovi. Nic podrobnejšího se o nich neví. Byly to texty vyryté do kamene, podobné tabulkám Mojžíšových zákonu. Neexistuje však žádný jejich presný popis. Nekterí historikové chteli v tomto nekonecném príbehu videt krestanský vliv. Starý pohanský svet zmizel a byl nahrazen novým, lépe usporádaným. Je treba si uvedomit, že po násilném stretnutí nová víra nahradila staré. Stejným zpusobem je Loki považován za krestanský symbol, neco jako dábel, stvorení, které Vikingové neznali, symbol lži, dvojakosti a nekdy krutosti.

Vikingové, Germáni a Keltové Od roku 1000 vikingská mytologie postupne vymizela, stejne tak jako vetšina pohanských náboženství v severní Evrope. Nekteré germánské povery (valkýry, trpaslíci, draci...) mají své koreny u Vikingu. Mnoho stredovekých germánských legend se jimi inspirovalo. Nekteré postavy mají zmeneno pouze jméno, ze Sigurda se stal Siegfried. Vypravování se ruzní, ale zápletka zustává stejná. Príbeh, "Prokleté zlato z Rýna" se zrodil prímo z príbehu o Sigurdovi a prokletém Andvariho prstenu. Nekteré príbehy jsou dokonce shodné u Vikingu i Keltu. Napríklad legenda o meci zabodnutém ve skále (nebo ve stromu), kterou je možné najít v príbezích "rytíru u kulatého stolu", nebo legenda o kouzelném kladivu, které bylo zbraní Thora a galského boha Taranise. Tyto tri mytologie jsou pravdepodobne vzájemne ovlivnené. Za nejstarší z nich se považuje mytologie keltská.

Tajemné písmo: runy Vikingové psali málo. Ti, co toto umení znali, nemeli bežné písmo, ale rovné a témer prímé, protože melo být spíše vyryto než napsáno perem ci štetcem jako písmo cínské. Vikingové ryli své texty na kamenné památníky nebo na nejruznejší predmety ze dreva, kostí nebo kovu. Temto zvláštním znakum se ríkalo runy. Dnes mužeme runové písmo rozluštit, protože známe smysl každého znaku, ale odborníci si texty nekdy vysvetlují ruzne. Množství runových kamenu se nachází ve Skandinávii. Jsou zdobené ruznými propletenými, krivocarými dekorativními motivy, casto pomalované živými barvami. K lepšímu poznání vikingské civilizace poslouží také písemné památky sousedních národu. Zajímavá svedectví zanechali katolictí misionári, francouzští nebo anglictí králové ci arabští obchodníci. Nejpresnejší texty ke studiu mytologie jsou islandské básne shromáždené ve stredoveku pod názvem Edda. Existují také tzv. polovicní legendy, ságy. Popisují dobrodružství islandských námorníku. Texty svou formou pripomínají epopej, psanou ve verších nebo v próze nejcasteji po skoncení vikingských výboju. Nejznámejší rukopis sepsal v roce 1220 Snorri Sturluson. Badatelé mají k dispozici také hojné archeologické nálezy. Ve velkém množství se našly potreby pro domácnost, zbrane, náradí, a dokonce i lode a vozíky ve vynikajícím stavu. K lepšímu poznání mytologie mohou sloužit také cetné sošky nebo amulety, které Vikingové nosili. Velmi rozšírené bylo nosit zmenšeninu Thorova kladiva na prsou.

Normandie a Vikingové Vikingové, kterí prišli predevším z Dánska a Norska, od 9. století útocili na francouzské pobreží. V roce 845 se osmelili natolik, že obléhali Paríž. Pak se hromadne usazovali po obou stranách Seiny, od mesta Dieppe až ke Granville. Podle smlouvy ze Saint-Clair-sur-Epte uznal francouzský král Karel Simplex v roce 911 Rollona za prvního vévodu Normandie. V tomto kraji vzniklo mocné vévodství, odkud se Vilém Dobyvatel úspešne vydal v roce 1066 dobývat Anglii. V soucasné dobe nese Honfleur, Elbeuf, Barfleur, Houlbec, la Hague a mnoho dalších míst stejná jména, která jim dali už Vikingové.

Kalendáre a svátky svetla Ješte v soucasné dobe se ve Velké Británii používají kalendáre, znacne ovlivnené vikingskou mytologií. Úterý se anglicky rekne Tuesday (Tyruv den), streda Wednesday (Wodenuv den, tj. Odinuv), ctvrtek Thursday (Thoruv den) a pátek Friday (den bohyne Frey). Tento fakt se vysvetluje tím, že se v 9. a 10. století usadilo na britských ostrovech množství Vikingu. Nemecky se ctvrtek rekne Donnerstag (Donaruv den, tj. Thoruv). Všechny národy severní Evropy, kde jsou dlouhé a težké zimy, mají svátky spojené s rocním obdobím zvláštní význam. U Vikingu se za každého slunovratu konají velké slavnosti. Krestanská církev tohoto faktu vhodne využila a své oslavy nacasovala do témer shodného období. Tak se ze svátku zimního slunovratu staly vánoce a ze svátku letního slunovratu svátek sv. Jana. Stopy po starých svátcích svetla mužeme videt v tom, že se o sv. Janu zažehávají ohne.

Runy - starogermánské znaky Vikingové a první Germáni používali runy, písmo vyrývané nejcasteji do kamene nebo do dreva. Podle mytologie ho vymyslel Odin, nejchytrejší ze všech bohu, který se vyjadroval jenom ve verších. Runy se objevily pred rokem 1000, jejich puvod je dosud nejasný a vedou se o nem neustálé diskuse. Písmo je casto považováno za tajné, obvykle se skládá z prímocarých prvku, což umožnovalo snadné rytí. Netvorí však presnou abecedu. Prvních šest písmen celku se nazývá "futhark" což v širším slova smyslu znamená zpusob psaní. První "futhark" obsahuje 24 znaku, druhý jenom 16. Dnes umíme runové znaky rozluštit, smysl nekterých textu nám však nicméne zustává zatajen.