Severská mytologie
Počátek a uspořádání světa
Zánik světa (ragnarök)
Počátek a uspořádání světa
1. ZROZENÍ OBRŮ
O době před vznikem světa a zrozením lidí se píše ve Vědmině písni:
Původně bylo jen vakuum, prázdnota, z níž vznikl svět. tato nicota se v eddické kosmogonii nazývá Ginnungagap ("zející propast", "propast propasti") a odpovídá řeckému pojmu chaos.
Prázdný prostor měl dva konce. Na severu se nacházel ledový Niflheim (Nebelheim = domov mlhy, "temný svět"), kde vládla mlha, zima a temnota. Ze studny Hvergelmi (Hvergelmir, "kypící kotel") tady vytékalo dvanáct ledových proudů Élivág (Elivagar), z nichž prý vznikl první život. Na jihu se rozprostíral ohnivý Múspellheim (Muspell - germánský výraz pro "zánik světa ohněm"), svět ohně, z něhož vychází světlo a teplo a v němž vládl obr ohně Surt (Surtr, "černý").
Ze spolupůsobení tepla a zimy vznikl svět. Jedovaté kapky jíní z ledových proudů Élivag začaly v žáru Múspellu tát. Tak vznikl organický život - praobr Ymi (Ymir), o němž se zmiňuje výše citovaná třetí sloka ve Vědmině písni. Tento praotec všech obrů (Snorri Sturluson je nazývá obři z jinovatky) měl obrovskou postavu; živil se mlékem prakrávy Audhumly, která vznikla táním prajinovatky. Androgynní Ymi mohl zplodit autogamií potomky. Když se obr napil a poté spal, vyrostli pod jeho levou paží muž a žena. Ymiho noha zplodila s druhou nohou syna. Z těchto potomků pocházejí obři, jejichž svět na východě se nazýval Jötunheim ("svět obrů"). Jejich říše byla oddělena od světa lidí řekami a železným lesem.
2. ZROZENÍ BOHŮ
Podle pojetí, jež uvádí Snorri, jsou obři předky bohů a existovali před nimi; zrození bohů se pak líčí následujícím způsobem:
Protože nebyla tráva, musela prakráva Audhumla, symbol Země živitelky, lízat slané ledové kry. Prvního dne vznikly z ledu vlasy, druhého dne hlava a třetí den bylo dílo hotovo. Vysoký, silný a krásný muž dostal jméno Búri (též Buri, "otec, zploditel"). Zplodil ze sebe sama syna jménem Bör (také Böri), který si vzal Bestlu, dceru obra Böltora (Bölthorn, "trn neštěstí"); spolu měli tři syny: Ódina, Viliho ("vůle") a Véa ("svatyně"). Ódin byl nejvýznamnější, Vili a Vé byli jen jinými formami jeho ducha. Tito tři bohové byli první Ásové. Vyrůstali jako lidé a jako oni přiváděli v manželstvích s bohyněmi na svět své potomky. Tělo a duše u nich byly v dokonalé harmonii a byli nejmocnějším pokolením bohů, kteří sice vládli nebi a zemi, byli však omezeni osudem, který dokonale znaly pouze norny. Zpočátku byli všichni germánští bohové označováni za Ásy. Později se tak jmenovali převážně bohové války a vlády, bohové válečné knížecí družiny, zatímco bohové rolnictva patřili k jiné rodině bohů, k Vanům, u nichž bylo povoleno manželství mezi sourozenci. Ásové žili v Ásgardu ("hrad Ásů"), Vanové bydleli ve Vanaheimu, jehož lokalizace je nejasná.
V Ásgardu se nacházel chrám Gladsheim ("zářivý domov"), podle Snorriho nejkrásnější budova světa, vybavená dvanácti křesly pro bohy. Když si chtěli Ásové vystavět hrad, slíbili obru-staviteli za ženu Freyju, pozdější Ódinovu manželku, postaví-li bohům bez cizí pomoci během zimy hrad. Nápomocen mu směl být pouze kůň Svadilfari ("konající nešťastnou jízdu"). Stavba byla až na hradní bránu téměř hotova, když tu se v lese objevila kobyla, v níž se proměnil lstivý, zlý bůh Loki. Splašil Svadilfara, a ten utekl. Stavitel musel koně hledat a tím ztratil mnoho času, práci již nestihl a nakonec jej bůh Tór zabil svým kladivem.
V chrámu Gladsheimu se nachází také Valhalla ("síň padlých"), Ódinovo sídlo.
V tomto sále, který je vyzdoben oštěpy a štíty a vybaven zlatými sedadly pro bohy i trůnem pro Ódina, se shromažďují všichni hrdinové, kteří našli smrt na bitevním poli. Valkýry, jež ve službách Odinových určují, kdo v boji padne, vedou bojovníky po jejich smrti do Valhally, kde rekové každý večer stolují s Ódinem, jedí maso kance Saehrimniho (Saehrimnir, "mořské zvíře černé jako saze"), aby obnovili své síly, a pijí medovinu, jež je získávána z vemena kozy Heidrún (Heidrun). Ódin, doprovázen dvěma vlky Gerim ("chtivý", tj. angl. greedy) a Frekim ("žravý"), pije víno.
Mrtví, kteří nezemřeli na bitevním poli, nýbrž v důsledku nemoci nebo stářím - s výjimkou utonulých, jež k sobě v síti přitahuje Rán (Ran), žena boha moře Ägiho (Ägir, "moře") - pobývali v Niflhelu ("tmavá Hel"), v říši bohyně Hel. Snorri tuto bohyni popisuje jako napůl černou, napůl bledou, chmurnou a krutou. Kdo jednou vstoupí do její říše, již nikdy ji neopustí. Říše Niflhel však v původní germánské mytologii nebyla místem, kde si hříšníci odpykávali trest, jako tomu bylo v křesťanském pekle. Představy o tom, že tam provinilci chodí po vřesovišti, hustě porostlém trny, a že musí přebrodit dlouhou řeku, plnou ostrých úlomků ledu, vznikly zřejmě až vlivem křesťanství. Před řekou se prý v podsvětí nacházela louka, která se v Heliandu nazývala sídlem zesnulých.
Obzvláště v těchto úvahách o pokračování života po smrti a ve vyznamenávání padlých bojovníků na onom světě se odrážel válečnický charakter germánské společnosti.
3. STVOŘENÍ SVĚTA
Po Ymiho smrti, poté co vytekla krev tohoto zabitého obra, nastala potopa světa. Podle Snorriho se utopili všichni obři z jinovatky kromě Ymiho vnuka Bergelmiho (Bergelmir, "řvoucí jak medvěd", "řvoucí v horách") a jeho ženy, kteří se zachránili na lodi.
Bohové, Búriho synové, hodili Ymiho mrtvolu doprostřed Ginnungagapu a stvořili z jeho těla svět. Z Ymiho krve se stalo moře a řeky, z jeho potu vznikla jezera, z jeho masa země, z kostí hory, ze zubů a rozbitých kost byly vytvořeny skály. Jeho lebka se stala oblohou, z jeho vlasů vznikly stromy. Mozek vyhodili bohové do vzduchu, a tak vznikly mraky. Z Ymiho obočí byl stvořen Midgard. Název znamená "sídlo uprostřed", část mezi nebem a říší mrtvých, obydlenou lidmi. Midgard byl pokládán za střed Země, který se někdy zobrazoval jako hrad. Obklopoval ho praoceán, v němž žil had Midgard ("had světa"). Ásové hodili hada do praoceánu, kde vyrostl do tak neobyčejné velikosti, že podle některých představ obepínal celou Zemi. S tímto netvorem, o němž se ostatně zmiňuje až Snorri, bojoval Tór, který se několikrát pokoušel - leč marně - hada zabít. Vně Midgardu se rozprostíral Utgard ("vnější svět"), svět obrů a jiných nestvůr.
Uvedené lokalizaci odporovaly jiné kosmografické modely. V jednom byl Midgard přemístěn na západ, Utgard na východ a oba světy byly odděleny řekou a lesem.
Ve třetím modelu je zobrazen vesmír jako strom světa (svatý strom). Nejposvátnějším stromem Germánů byl věčně zelený strom, jasan Yggdrasil, který držel pohromadě vesmír.
Kořeny tohoto stromu spojovaly Midgard, Utgard a Niflheim. V Niflheimu, který existoval již před stvořením světa, vládne bohyně mrtvých Hel. Panuje zde věčná noc, ze studny Hvergelmi (Hvergelmir) vytéká dvanáct řek, z nichž zvláště Gjöll (Giöll) připomíná Léthé a Styx v antické mytologii.
Pod jedním kořenem, sahajícím až do nebe k Ásům, se nachází Urdina studna (nebo studna osudu). U tohoto pramene, kde konají bohové své porady, je také jejich soudní síň. Setkávají se v sále, v němž bydlí tři norny, jež určují osudy lidí a bohů.
Druhý kořen vede k obrům z jinovatky, tam, kde byl dříve Ginnungagap. Rovněž pod tímto kořenem je studna - pramen moudrosti. Jejím strážcem je rádce Asů, obr Mimi (Mimir). Třetí kořen stromu sahá do Niflheimu ke studni Hvergelmi. Okusuje ho drak Nidhögg (Nidhöggr, "bijící, naplněný nenávistí"), symbol zla, který stromu škodí. Nemůže však stromu vzít jeho sílu, neboť tři norny ho neustále kropí vodou. Koruna stromu sahá až do Ásgardu, do síně Valhally. Na vrcholku stromu sedí orel neznámého jména, který pozoruje svět. Mezi jeho očima trůní jestřáb, pán počasí. Prostředníkem mezi orlem a drakem je veverka Ratatosk (Ratatöskr, "hlodavý zub").
Veverka nejenže dále předává výroky orla, ale také rozdmýchává hádky. Stala se proto symbolem nesvornosti a nepřátelství.
Svět bohů a lidí je v tomto kosmografickém modelu propojen duhou: duhový most mezi lidmi a bohy se nazývá Bifröst.
Představu o stromu světa nenacházíme pouze v germánské mytologii. Hasenfratz odkazuje na šamanské rituály v asijské (sibiřské, indoárijské) oblasti, které se zakládají na představě vesmíru jako stromu: "Šaman má - technikou sondy do duše - schopnost vystoupit na strom světa a )v zájmu a na příkaz společenství) komunikovat s různými oblastmi mimo lidský svět."
4. VZNIK HVĚZD
Bohové rozmístili ohnivé jiskry, vyvržené z Múspellheimu, po obloze a určili jim oběžnou dráhu. Podle některých germánských představ byly hvězdy hlavičky stříbrných hřebíků, které drží pohromadě nebeskou klenbu, podle jiných to byly díry na dně nebeské klenby. V Mladší Eddě je zmínka o Mundilfarim ("ten, kdo obrací osy"), který měl dvě děti - syna Maniho ("měsíc") a dceru Sol ("slunce"). Když se dívka provdala za muže jménem Glenr ("otvor v mracích"), rozzlobili se bohové a oba sourozence poslali na oblohu.
Sluneční vůz táhli dva koně - Árvakr ("ranní stráž") a Alsvinn (Alsvidr, "nejrychlejší ze všech"). Mani byl rovněž tažen po nebi koňmi, vlk jménem Skol (Sköll, "výsměch") pronásledoval Slunce, vlk Hati ("nenávistník") Měsíc. Když se vlk příliš přiblížil k oběma nebeským tělesům, pozorovali lidé jejich zatmění a říkali, že vlk má už část Slunce nebo Měsíce ve svém chřtánu.
Také den a noc byly personifikovány bohy. Nott ("noc") předcházela dni, byla dcerou obra Nörra (také Nörfi, Narfi). Tato temná bohyně, zahalená černými závoji, byla matkou Dagra ("den"). Ódin jim oběma daroval dva koně a dva vozy a umístil je na oblohu. Vůz noci táhl tmavě zbarvený kůň Hrímfaxi (Hrimfaxi, "kůň černý jako saze"); Dagrův světle zbarvený kůň se jmenoval Skinfaxi ("kůň světla", "mající zářivou hřívu") a osvětloval svou hřívou celé nebe i zemi. Na severní části oblohy seděl obrovský orel Hrésvelg (Hraesvelgr, "požírač mrtvol"), který máváním svých křídel rozdmýchával vítr.
5. STVOŘENÍ ČLOVĚKA
Podle Snorriho byli prvním párem lidí na světě Ask ("jasan") a Embla. Burovi synové Ódin, Vili a Vé nalezli na břehu moře dva kmeny (snad jasan a jilm nebo révu), z nichž byli stvořeni první lidé. Ódin jim vdechl život, Vili jim propůjčil rozum a schopnost pohybu a Vé jim dal podobu, řeč, zrak a sluch. Při srovnání tohoto germánského podání s biblickým mýtem o stvoření lze najít některé podobnosti, ale i rozdíly, například v chronologii. Podle germánské tradice vznikli první lidé na rozdíl od Adama a Evy současně a zatímco potopa ve Starém zákonu postihuje zemi již obydlenou lidmi a je vykládána jako boží trest za hříchy, potopa světa v germánském mýtu stvoření lidí předchází.
6. PŮVOD TRPASLÍKŮ
Jako poslední byli zplozeni trpaslíci, o jejichž původu existují různé verze. Snad pocházeli z Ymiho končetin nebo vznikli ve svalech prvního obra v podobě červů, které pak bohové obdařili rozumem. Trpaslíci bydleli v jeskyních, horách a skalách Midgardu, o čemž by svědčilo i staroseverské slovo dvergmál (výrok trpaslíka), které se používá pro pojem ozvěna.
Zánik světa
Stvořený svět je předurčen k zániku, neboť nejen lidé, ale i bohové - neboť ani ti nejsou všemocní - jsou podrobeni osudu. Tato katastrofa je nevyhnutelná, je jí však připisován očistný účinek. Kouzelnice Vanů Gullveig ("zlaté opojení") vyprávěla Ásům o velkém bohatství jiného rodu bohů a tím v nich probudila chtivost po zlatě; v důsledku toho dochází mezi Ásy a Vany k první válce.
Zločin Ásů, kteří nechali Gullveig dokonce třikrát upálit, svědčí o jejich mravním úpadku. Obě strany sice uzavřou věčný mír, jejich rody jsou uznány za rovnoprávné, ale jejich zánik je nevyhnutelný. Mýtus o válce a míru mezi Vany a Ásy pravděpodobně ve skutečnosti odráží konflikt dvou kultur. Byl interpretován jako střetnutí mezi jihoskandinávsko-západoevropskými (snad neindogermánskými, matriarchálně organizovanými) nositeli megalitické kultury a - zřejmě indogermánskými - příslušníky kultury bojových seker, pronikajícími na sever. Mohl by se také vztahovat, jak upozornil novější výzkum, odkazující na podobné tradice u Římanů nebo Indů, tedy u indogermánských národů, na boje a smír mezi dvěma sociálními vrstvami - válečníky a rolníky - uvnitř jedné společnosti.6
Most Bifröst mezi Midgardem a Ásgardem se zřítí, protože Surt, vládce obrů ohně v Múspellsheimu, po něm pojede se svým vynikajícím vojskem. Strážce mostu, nejskvělejší ze všech Ásů, Heimdall ("který osvětluje svět"), jenž hlídá most ze svého zámku Himinbjörgu (Himinbiörg, "nebeský hrad"), zatroubí na roh Gjallarhorn (Giallarhorn, "zvučící roh"), aby povolal všechny Ásy a reky do boje.
Ódinovi havrani již nejsou schopni přeletět vlny. Krví potřísněný pes bohyně Hel Garm (také Garmr), který v podsvětí u řeky Gjöll vítal svým štěkotem mrtvé, hrůzostrašně vyje na celý vesmír, a vlk Fenri (Fenris), jehož bohové lstí spoutali pro jeho nebezpečnost, roztrhne svá pouta.
Obři z jinovatky vstoupí na loď Naglfar ("loď z nehtů" - lidé měli mrtvým stříhat nehty, aby tak zabránili stavbě této lodi nebo ji alespoň oddálili; protože však na tuto svou povinnost zapomněli, mohli obři loď z nehtů postavit), kterou kormidluje Hrým (Hrym). Místem posledního boje se má stát pole Vigrid (Vigridfeld, "bitevní pole"). Všichni Ásové jedou do boje, Ódin v čele se zlatou přilbou, ve zlatém brnění a se zlatým oštěpem, doprovázen dvaceti sedmi valkýrami na bílých koních. V jeho družině se nacházejí i nejslavnější pozemští rekové.
Nepřátelské vojsko, vedené Lokim, vlkem Fenrim a hadem Midgardem, se rovněž shromáždí na uvedené bitevní pláni, na níž dojde mezi jednotlivci k šesti bojům.
O prvním boji mezi Ódinem a vlkem Fenrim se zmiňuje Píseň o Vaftrúdnim. Na otázku
odpovídá obr Vaftrúdni:
(c) 2002 Mimir@uzdroje.cz