VIKINGOVÉ - historie

Začátek vikinského období datujeme rokem 793, k němuž se vztahuje první písemná zpráva o nájezdech Seveřanů v cizích zemích, v tomto případě o přepadení kláštera na Lindisfarnu, malém ostrově u severovýchodního pobřeží Anglie. Během následujících dvou století Seveřané sjezdili na svých lodích všechny námořní cesty v severní a západní Evropě. Napadali pobřeží a podnikali po řekách do vnitrozemí všech přímořských zemí od Pobaltí, Fríska, Británie a Irska po Francii, Portugalsko a Španělsko, proplouvali Gibraltarským průlivem hluboko do středomoří, útočili na Itálii a pouštěli se po moři dál na východ až do arabských zemí. Plavby za kořistí, které sami seveřané pojmenovali femininem víking - a jejich účastníky maskulinem vikingr , se stali výdělečnou živností určité vrstvy obyvatel celé germánské Skandinávie. Zprvu čistě pirátské, krátkodobé výpady záhy přerostly ve větší výpravy s cílem podmanit si a kolonizovat cizí uzemí a posléze v mohutná válečná tažení, která byla už výrazem dobyvatelských ambicí králů.

V první fázi vikinské epochy není příliš důležité rozlišovat národnost vikingů. Posádky lodí byly smíšené a lidé si neuvědomovali, jsou-li Dánové, Norové nebo Švédové. Anglosasové říkali všem Dánové, Frankové zase Normani a jiní cizinci ještě jinak, podle svých zkušeností s nimi. Pro středověké latinské autory to byli prostě pirates. Skandinávští Germáni mluvili stejným jazykem, hranice mezi zeměmi byly nejasné a k odlišení příslušnosti k té či oné zemi chybělo sjednocující mocenské centrum, k němuž by se lidé mohli vztahovat. Skandinávie se stávala z regionálních oblastí původních kmenových svazů a zárodky národních států se vytvářely až v průběhu vikinského období, což nebránilo některým vůdcům vikinských výprav, aby se titulovali králové, pokud neměli na pevnině vlastní panství, pak si říkali námořní králové. Nicméně směr, kterým se ubíraly plavby z jednotlivých částí Skandinávie pod vedením místních náčelníků, je zřetelný a do značné míry daný zeměpisnou polohou výchozí země. Na některých cizích územích se zájmy vikingů, hlavně z Norska a Dánska, střetávaly a Seveřané tam proti sobě nejednou bojovali, jindy v bitvách proti místním panovníkům své síly spojili.

Z Dánska směrovali vikingové kromě západního Pobaltí se slovanským osídlením na jihozápad, k břehům Fríska a severní Francie, a také na západ k Británii. Ve Francii pronikali stejně jako Norové po řekách do vnitrozemí a západofranská říše prodělávala od čtyřicátých let 9. Století stále nové a nové invaze vikingů, jejichž drancování se franští králové marně snažili bránit vysokým výkupným ve zlatě a stříbře. Až po roce 900 zde výlučně loupeživé přepady vyústily v umírněněji vedenou snahu o kolonizaci. Výsledkem pak bylo, že proslulý vikinský náčelník Rollo , patrně Nor s převahou dánských bojovníků, získal roku 911 rozsáhlé uzemí na obou březích Seiny, jejíž údolí už deset let okupoval, v léno od franského krále jako vévodství Normandii.

Nájezdy na Anglii započaly z Dánska v roce 835. Z ústí Temže operovali vikingové v jižní Anglii po třicet let. Poté přesunuli pole své působnosti severněji a z opěrného bodu v Yorku se zmocnili rozsáhlých uzemí, která kolonizovali a úspěšně udržovali pod svou vládou do konce 9. Století. V 10. Století jednotlivé části tohoto uzemí v boji proti anglickým králům postupně ztráceli, ale v posledních desetiletích téhož století se útoky dánských i norských vikingů opět vystupňovaly a poprvé došlo k vyplacení tzv. danegeldu, poplatku, jímž měl být vykoupen jejich odchod. Ve skutečnosti se toto výkupně stalo stálým odvodem, aniž útoky vikingů polevily. V první polovině 11. Století přerůstala vikinská taktika přepadů místních obyvatel ve válečné tažení dánských a norských králů s cílem dobýt Anglii a obsadit anglický trůn. To se dařilo králi Svenovi a po něm jeho synu Knutovi a vláda dánských králů v Anglii končí až smrtí Knutova syna Hardeknuta roku 1042. Pokus norského krále Haralda Krutého o ovládnutí Anglie byl odražen roku 1066. Nájezdy vikingů na anglické břehy však neustávaly ani po dobytí Anglie normanským vévodou Vilémem Dobyvatelem roku 1066.
Ze zeměpisné polohy Švédska vyplynul hlavní směr výprav tamních vikingů - východ: východní Pobaltí, finská oblast kolem Ladožského jezera a Rusko. V Rusku pronikali po velkých řekách na jih do vnitrozemí a pak dál po Dněpru do Černého moře a přes ně do Cařihradu , kde mimo jiné vstupovali do služeb tamního císaře a říkali si vaeringové. Další pronikali po Volze do moře Kaspického, z něhož se pouštěli s karavanami po souši do Bagdádu a arabských zemí, tedy tam, kam se dostali také dánští vikingové ze Středozemního moře, Tyto výpravy do dalekých říší byly vedeny především obchodními zájmy a magnetem, který tam Seveřany přitahoval, bylo orientální zboží. V samotném Rusku vytvářeli Švédové, nazývaní zde slovem finského původu rus, i trvalá sídliště, jakési vojenské základny a opěrné body pro ovládnutí významných obchodních cest. Pravděpodobně měli své sídliště jižně od Ladožského jezera s říčním spojem na Novgorod a ještě před polovinou 9. Století pronikli po Dněpru až do Kyjeva. Dlouhodobý pobyt Seveřanů je doložen také v Povolží. Podíl vikingů na založení ruského státu je trvalým předmětem polemik.

Norové byli zřejmě prvními Skandinávci, kteří se vydali na pirátské výpravy do cizích zemí a velmi záhy se pokoušeli i o jejich kolonizaci. Z norských břehů, obrácených k Atlantskému oceánu, vyráželi na jihozápad a orientovali se převážně na západní pobřeží Británie, na rozdíl od Dánů, kteří manévrovali na východním břehu. Hned počátkem vikinského období Norové osídlili málo obydlené severoskotské ostrovy Shetlandy, Orkneje a Hebridy. Zachytili se ve vlastním Skotsku, v Irsku a prakticky na všech březích Irského moře, včetně ostrova Man, který si přisvojili. Z těchto základen postupovali hluboko do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy často střetaly se zájmy Dánů. Plavili se také dále na jih, do severní a jižní Francie a do Středozemního moře.

Nájezdy na Anglii započaly z Dánska v roce 835. Z ústí Temže operovali vikingové v jižní Anglii po třicet let. Poté přesunuli pole své působnosti severněji a z opěrného bodu v Yorku se zmocnili rozsáhlých uzemí, která kolonizovali a úspěšně udržovali pod svou vládou do konce 9. Století. V 10. Století jednotlivé části tohoto uzemí v boji proti anglickým králům postupně ztráceli, ale v posledních desetiletích téhož století se útoky dánských i norských vikingů opět vystupňovaly a poprvé došlo k vyplacení tzv. danegeldu, poplatku, jímž měl být vykoupen jejich odchod. Ve skutečnosti se toto výkupné stalo stálým odvodem, aniž útoky vikingů polevily. V první polovině 11. Století přerůstala vikinská taktika přepadů místních obyvatel ve válečné tažení dánských a norských králů s cílem dobýt Anglii a obsadit anglický trůn. To se dařilo králi Svenovi a po něm jeho synu Knutovi a vláda dánských králů v Anglii končí až smrtí Knutova syna Hardeknuta roku 1042. Pokus norského krále Haralda Krutého o ovládnutí Anglie byl odražen roku 1066. Nájezdy vikingů na anglické břehy však neustávaly ani po dobytí Anglie normanským vévodou Vilémem Dobyvatelem roku 1066.
Zatímco Irové, britští Keltové i Anglosasové byli ve vikinské době už dávno křesťané a jejich duchovní studovali latinské knihy a vládli písmem, vězeli Skandinávci ještě hluboko v pohanství a ryli do kamene, kovu a dřeva staré germánské písmo,runy. Soudobé severské písemné prameny o vikinzích tedy neexistují-kromě krátkých runových nápisů, informujících o jejich víře a pohybu- a do jejich mysli nemáme možnost skrze psané slovo nahlédnout.Můžeme je hodnotit pouze podle jejich aktivit, jak tu byly popsány. Ty vypovídají o značných organizačních schopnostech vůdců a bojovnosti všech účastníků výprav, ale také o jejich barbarské krutosti.

Dobové historické prameny o vikinzích pocházejí převážně od Západoevropanů, kteří měli dobrý důvod k tomu, aby líčili jejich nejhorší stránky. Archeologické nálezy ze Skandinávie a z těch míst Evropy, kde se vikingové zdržovali, poskytují nuancovanější obraz života a civilizačního stupně Seveřanů. Ti se zabývali vedle zemědělství a rybolovu zpracováním železné rudy, dřeva a kamene, vedli čilý obchod s okolním světem a zakládali dobře organizovaná, opevněná města. O jejich uměleckých sklonech a řemeslné zručnosti vyprávějí bohaté nálezy zlatých, stříbrných a bronzových šperků a kovových a dřevěných předmětů denní potřeby, zdobených k rafinované dokonalosti dovedeným germánským zvířecím ornamentem. O básnickém nadání tehdejších Seveřanů nás dostatečně přesvědčuje poezie skaldů a orální mytologické a hrdinské písně, zapsané později na Islandu. Vikinskými výpravami Skandinávci nesmírně rozšířili svůj obzor, viděli cizí kulturu i přepych a jejich styk s křesťanskými zeměmi nezůstal bez odezvy v jejich mysli a v duchovním i politickém směřování k historicky pokročilejší civilizaci.

To, že Skandinávci začali vikinské výpravy vůbec podnikat, bylo motivováno různými cíly. Akutním důvodem jejich pohybu ven z domácího prostoru bylo zřejmě zvýšení populace ve Skandinávii a následný nedostatek zemědělské půdy, komplikovaný - zatím nepsaným - zákonem o nedělitelnosti rodových statků, nedílu. Mladší synové, kteří neměli naději na získání půdy z dědictví, dali přednost výpravám za majetkem a záhy i emigraci do ciziny před pracným mýcením lesů, zejména z těch krajů, kde měli blízko k moři a kde, jako v případě Norska, byl zároveň nedostatek rovin, vhodných k obdělávání. Náročné plavby mohli podnikat díky novým technologickým znalostem, například těžby železa z bažin, ale hlavně stavby lodí, v níž se Skandinávci stali v té době mistry bez konkurence. Dlouhé, harmonicky tvarované a přitom prostorné lodi s kýlem, palubou na zádi a přídi a stěžněm s jednou až dvěma plachtami byly vybavené tak, že pojaly nejen posádku, ale i koně a zásoby a zvládly plavbu na otevřeném oceánu. Plavit se na takovém korábu bylo pro mladé muže nepochybně lákavým dobrodružstvím. Z pragmatických důvodů sehrály svou úlohu i rozvíjející se obchod v Evropě a v neposlední řadě záhy propuknuvší boj o moc mezi vikinskými vůdci.

To vše tvořilo pozadí objevení a osídlení Islandu, a z cest jimiž se Seveřané na svých lodích ubírali, pak speciálně jeden proud, o kterém jsme se dosud nezmínili: průzkumné expedice přes oceán na severozápad. Objevili při nich Faerské ostrovy, Island a později ještě Grónsko a americký kontinent. Všechny tyto země osídlili, nebo se o to jako v případě Severní Ameriky aspoň pokusili. Hlad po nových zemích ke kolonizaci je tu evidentní. Tyto plavby byly asi největším přínosem vikinského období k dějinám Evropy, protože se tu Evropané poprvé vydali přes otevřený oceán, bouřlivý Atlantik, k zemím jimi dosud neobydleným, a to organizovaně a s předem vytýčeným cílem. Zásluha o tento historický průlom připadá Norům, či správněji předlouhému norskému pobřeží s do nekonečna se od něho vzdalujícím, lákavým horizontem. Kdo se asi mohl přičinit o zdokonalení vikinských lodí víc než zkušení rybáři z tohoto pobřeží? Vedle Atlantiku jsou Baltské a Severní moře, v jejichž vodách operovali Dánové a Švédové, pouhými rybníky.

Helena Kadečková
Dějiny Islandu